Reportáž

Íránská islámská republika byla cílem tříměsíční cesty zahrnující i přechod rumunského Retezatu, bulharské Rily a projetí Turecka.

Welcome to Iran
Na turecko-íránském přechodu Bazargan odděluje obě země dvojitá mříž. Po prohlídce na turecké straně se za námi zavře mříž a v uzoučkém prostoru mezi mřížemi čekáme na íránského celníka, až usoudí, že je vše v pořádku, a pustí vás dál. Musí totiž bedlivě kontrolovat, jestli oblečení odpovídá zákonům, takže jsou ženy vpuštěny až po nasazení šátku na hlavu. Další přivítání je na íránské straně poměrně přátelské. Pohraniční úředník nás usadí do kanceláře a po důležité prohlídce pasů se snaží vést komunikaci na téma, co víme o jeho zemi a co bychom se chtěli ještě dozvědět. Snažíme se odpovídat diplomaticky a bez narážek na jaderný program, ačkoliv se zdá, že z angličtiny umí jen těch několik vět, které opakuje dokola.
První dny v Íránu jsou asi pro každého cizince těžké. Perské písmo sice můžete mít napsané na papíře, ale luštit s tím nápisy se příliš nedaří. Jste rádi, když podle nápisu muži/ženy poznáte toalety. Řešíte problém týkající se místní měny – to jsou riály (10 000 IRR je přibližně 1 USD), ale místní používají skoro výhradně označení tuman, což je ekvivalent deseti riálů. Samozřejmě na to zapomínáte, a tak si občas usmlouváte desetinásobnou cenu.

Módní bubáci
Mezi nepříliš obvyklé jevy patří existence dress code, přikazující mužům nosit dlouhé kalhoty a ženám zahalovat vlasy. Oblečení žen lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií: konzervativnější nosí čádor, což je černý oděv zahalující ženu od hlavy k patě, a druhou možností je manto, které lze nejlépe přirovnat ke kabátku nad kolena. Míra zahalování žen závisí na okolnostech a místních podmínkách. Ve větších městech potkáte ženy, které zahalování vlasů neberou příliš striktně, šátek mají na hlavě spíše jako vkusnou ozdobu a celkově se oblékají tak, že byste je od západní ženy nepoznali. V odlehlejších krajích naopak potkáváte pouze chodící černé stany s černým šátkem přidržovaným zuby. Západní turisty to samozřejmě provokuje k vymýšlení přiléhavějších pojmenování pro ženy v čádoru, odtud tedy označení bubák a černý ninja...

Pro mlsné jazýčky
Íránská kuchyně není zrovna ten důvod, proč se vyplatí podniknout cestu. V běžných restauracích většinou dostanete pouze chelo-kebab, což je kebab (mleté maso nebo kousky masa opečené na jehle nad ohněm) s rýží. Rýže je suchá a nadýchaná, takže jste rádi, když si do ní můžete zamíchat máslo nebo jogurt. Nabídku občas doplňuje abghušt, velice syté jídlo vzniklé ze silného vývaru masa a zeleniny, například mrkve, cizrny, brambor a cibule. Servíruje se v nádobě nazývané dizí, ze které si nejprve vylijete vývar, který sníte s plackou, a pak zvlášť rozmělníte zbylé suroviny na kaši. Vrcholem íránské kuchyně má být jídlo zvané fesenjan – masové kuličky s ořechy a omáčkou. Možná to byla jen náhoda, ale toto jídlo mě prostě ničím nenadchlo. Nechci urazit kuchaře, ale zajímavější chuťový zážitek poskytovaly rychlá občerstvení nabízející hamburgery, které obsahovaly povětšinou pořádnou dávku zeleniny, obzvláště vynikající byly nakládané okurky. Veřejné stravování v Íránu je prostě trochu méně nápaditější než v jiných asijských zemí. Domácí kuchyně je na tom asi lépe, protože i místní si stěžují, že během cestování musí jíst pořád kebab.
Za excelentní naopak můžeme považovat nabídku sladkostí. Lze říci, že každá oblast má své speciality, takže je v každém městě co ochutnávat. Rozmanitost nabídky se těžko popisuje, začít můžete od pečiva plněného rozličnými směsmi, pokračovat delikátními ořechovými koláčky taženými přímo z pece až po nechutně sladké cukrovinky. Pokud nemáte dost, lze doporučit výbornou točenou zmrzlinu, která vychází v přepočtu asi na 5Kč.
Za povšimnutí stojí i výběr placek označovaných jako lavash nebo nan. Nejhojněji rozšířený typ lze přirovnat ke kartonovému papíru – pár milimetrů tenký list nekynutého těsta s mírně křupavou kůrkou. Na delší cesty se hodila ještě tenčí varianta, která poskytovala chuťově nevalný zážitek vyvážený téměř nepostřehnutelnou změnou kvality v průběhu libovolně dlouhé doby. Tyto druhy šly po dlouhém skladování jednoduše oživit prostým postříkáním slanou vodou. Na druhé straně pomyslného chuťového žebříčku stojí placka pečená na loži z drobných oblázků. Pekař vám ji hodí přímo z pece na síto před pekárnou, kde si z ní vyberete zbylé kamínky a po vychladnutí zabalíte do novin. V pouštním městě Yazd bylo možné dostat tlustší placky s kořením, naopak při pobřeží Kaspického moře převládalo klasické bílé pečivo podobné bagetám.

Setkání
Zajímavá bývají setkání se studenty. Jako cizinec jste jednoduše odlišitelný i přes veškerou snahu vypadat dostatečně „místně“, proto prostě přitahujete lidi toužící uplatnit svou znalost angličtiny a popovídat si s cizincem. Mimochodem, úroveň angličtiny bývá u místních studentů výborná. Při jednom takovém setkání s několika studenty z technické univerzity v Esfahánu mě zaskočila otázka, z jakých knih od světově uznávaných autorů se na naší univerzitě studuje. Oni se totiž hnedka chlubili, co mají nastudováno.
Přitahujete ale i všelijaké podivíny. Jeden takový byl příznivcem marxismu a velice živě se zajímal o naše názory na roli Dubčeka a Husáka v socialistickém Československu. Příliš nechápal, že komunismus nebyl dobrý, ale to člověku žijícímu v islámské republice těžko vysvětlíte.
Za povšimnutí stojí i poměrně striktní oddělení žen a mužů na veřejnosti. Nejenom že městské autobusy mají přední část vyhrazenou pro muže a zadní pro ženy, ale v případě, kdy někoho potkáte, mluví muži mezi sebou a žen si prakticky nevšímají a obráceně.

Cestování s ropnou velmocí
Írán je země s velice levnou dopravou. Pro představu lze uvést například cenu jízdenky luxusním autobusem na vzdálenost 1000 km, která v přepočtu činí asi 180 Kč. Lístek na MHD je obvykle za méně než 1 Kč a jízda taxíkem vám v peněžence průvan neudělá. Za těmito magickými cenami samozřejmě stojí na naše poměry extrémně levné pohonné hmoty. Litr benzínu stojí pod 2 Kč. Cenu určuje stát, který je vlastníkem všech ropných společností, ale přesto musí cenu benzínu velkým dílem dotovat. Írán je sice předním vývozcem ropy, ale nemá dostatečné kapacity ve zpracovatelském petrochemickém průmyslu, takže musí benzín i naftu dovážet. Poptávka po benzínu stoupá a letos musí být 1/3 spotřeby pokryta z dovozu. Dotace pohonných hmot odčerpávají značnou část státního rozpočtu, ale vláda prakticky nemá prostor pro snížení dotací. Zvýšením ceny pohonných hmot by se zvedla nejenom cena dopravy, ale nepřímo i všech výrobků. To by většina obyvatel nesla poměrně nelibě a mohlo by to vyvolat nepokoje. Pro vládu by odsouhlasení uvolnění cen pohonných hmot znamenalo téměř jistě politickou sebevraždu. Na druhou stranu je asi jasné, že současná situace je dlouhodobě neudržitelná, takže se vedou velmi umírněné spekulace o možných cenových modelech. U západního spotřebitele zvyklého na vysoké spotřební daně to však stále vyvolává úsměv na tváři.

Piknik
V islámských zemí je pátek dnem volna, kdy rodiny míří do mešit nebo někam ven do parku na piknik. Rozloží si koberec, ženy vytáhnou jídlo a čaj, muži připraví gril na opékání kebabu a vodní dýmku. Obvyklou součástí piknikového vybavení bývá vysoký rozkládací stan, který slouží převážně ženám, aby si mohli mimo zraky ostatních odložit šátek.
Páteční výlety íránských rodinek jsou silně poznamenány nástupem moderní techniky. Všechno je pečlivě zaznamenáváno videokamerou, na foťák nebo alespoň na mobilní telefon. Kontrastní kombinace konzervativních čádorů a nejmodernějších mobilních telefonů působí na Evropana poněkud neobvykle.

Turistické magnety
Írán je zemí s bohatou minulostí a na jeho území se nalézá několik zachovalých historický turistických lákadel. Klasická trasa zahrnuje návštěvu Tabrízu, hlavního města Teheránu, Esfahánu, Yazdu a Šírázu. Při naší návštěvě jsme vynechali Šíráz a blízký Perseopolis, jakožto jednoznačně nejcennější památku obléhanou turisty. Strávili jsme naopak výborný týden v oblasti u Kaspického moře, kde je velmi vlhké a teplé klima, což ostře kontrastuje s vyprahlou krajinou na zbytku země. Českými turisty vyhledávaný výstup na sopku Damavand se nám kvůli sirným výparům a zvýšení vstupného do oblasti na dvojnásobek příliš nezdál. Zcela ho ale vynahradil výstup na sopku Sabalan, pyšnící se překrásným jezírkem na vrcholu. Hlavní město je pověstné zahlceností dopravními prostředky a přecházení silnice je zde zážitkem, který chcete opakovat co nejméně. Pouštní město Yazd má naopak překrásné a klidné historické centrum z hliněných domů, jeho úzké uličky poskytují stín chránící před spalujícím sluncem. Jižní oblast (v okolí Perského zálivu) je v létě téměř neobyvatelná kvůli vysokým teplotám pohybujícím se okolo 40˚C.

Návštěva Íránu pro mě byla pozoruhodným zážitkem, a to jak z důvodu velkého množství zajímavých míst, tak kvůli poznání životního stylu lidí žijících ve státě, kde je náboženství dominujícím faktorem veřejného života.

Napsal Lukáš Rypl
Blog z cesty: http://www.iran2006.bloguje.cz
Tento článek vyšel v listopadovém čísle Středníku - časopisu Studentské unie ČVUT

Fotografie