Mapa
Evropa > Maďarsko
Rozloha:
93 030km2
Počet obyvatel:
9 941 000 (107 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Budapešť
Nejvyšší bod:
Kékes (1 014 m)
Používaný jazyk:
Maďarština
Náboženství:
římsko a řecko-katolické, kalvínské, luteránské
Měna:
maďarský forint (HUF)
Popis:
---- Starověk a středověk ----
Nejstarší obyvatelé území dnešního Maďarska zde žili již před téměř půl milionem let. Nejvíce archeologických nálezů je hlavně ze severního Maďarska. Dalšími obyvateli se později stali i Keltové, Římané, ale také Ilyrové. Římané zde zřídili provincii Pannonia. Ve východní části Maďarska a severního Rumunska byla zřízena provincie Dacia. Provincie byly osídleny kolonisty z Itálie. V této době vznikla i pozdější maďarská města. Centrem Pannonie se stalo Aquincum (severozápadní část dnešní Budapešti), dále pak byla založena města Savaria (dnes Szombathely), Scarabantie (Sopron), Arrabona (Győr), Gorsium (Tác) a Sopianae (Pécs), které je také nedílnou součástí maďarské kultury. Germánské kmeny vytlačily Římany koncem 5. století. I přes to, že germánské kmeny nebyly křesťanské, zůstaly kostely, které zde zbyly po Římanech, stále v provozu.
Na konci prvního tisíciletí byla země obydlena maďarskými (uherskými) kmeny, které se po bitvě na Lešském poli vzdaly výbojů a začaly obdělávat úrodnou Panonskou pánev. Zhruba v této době také přijaly křesťanství. Ve středověku se na tomto území vytvořilo Uherské království, jehož vlády se na krátko chopili i čeští králové z rodu Jagellonců Vladislav II. a Ludvík. Historické Uhersko zahrnovalo Panonskou nížinu, dnešní Slovensko, Podkarpatskou Rus, Slavonii, Vojvodinu, Banát a Sedmihradsko.
---- Součást habsburské říše ----
Od 16. století bylo ohrožováno a načas i vyvráceno Osmanskou říší, turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Po bitvě u Moháče roku 1526 se Uhersko stalo na téměř 200 let bojištěm tureckých válek. V 17. století se Uhersko postupně stalo součástí Rakouské monarchie, v jejímž rámci bylo spíše zemědělskou zemí. Po tvrdě potlačené revoluci roku 1848 a zejména po prusko-rakouské válce z roku 1866 se Maďarům podařilo dosáhnout Rakousko-uherského vyrovnání (1867), čímž vzniklo vlastní Rakousko-Uhersko.
Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští studenti v Bosně úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku.
Po rozpadu Rakouska-Uherska (1918) byla v uherské části monarchie vyhlášena republika pod vedením Mihálye Károlyiho. Zároveň vznikaly v důsledku sebeurčování okolních národů jejich státy a od Maďarska se začala odtrhávat pohraniční území obydlená příslušnými etniky jako byli Slováci, Rumuni a Jihoslované. Roku 1919 se moci na tři měsíce chopili komunisté, kteří vyhlásili Maďarskou republiku rad. Ta se pokusila dobýt vojensky část Slovenska, byla však také s přispěním rumunského vojska poražena. Po ztroskotání tohoto pokusu bylo obnoveno uherské/maďarské království, jehož hlavou se jako regent stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy.
4. června 1920 bylo Maďarsko velmocemi přinuceno podepsat Trianonskou smlouvu, která v rámci Pařížských předmětských smluv určila poválečné uherské hranice. Podle této smlouvy byla severní část (tzv. Horní Uhersko), převážnou většinou obývaná Slováky, připojena k Československu (dnes Slovensko a Zakarpatská Ukrajina) a několik obcí k Polsku. Rozsáhlá východní část připadla Rumunsku. Jižní část a celé Chorvatsko-Slavonsko se staly součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dnes jsou tato území rozdělena mezi Slovinsko, Chorvatsko a Srbsko). Poměrně malé západní pohraničí připadlo Rakousku (Burgenland). Zbytkové Uhersko/Maďarsko zahrnovalo pouze 29 % předchozí rozlohy (33 %, pokud nepočítáme Chorvatsko). Nové hranice byly vedeny v zásadě podle národnostního složení, ovšem mnohde byla uplatněna také strategická kritéria (hranice po řekách či na hřebenech hor) nebo dopravní hlediska, vesměs v neprospěch Maďarska. I proto zůstalo na mnoha místech bezprostředně za jeho hranicemi souvislé maďarské osídlení (nejmarkantněji na jižním Slovensku) a zhruba jeden milion maďarsky hovořících Sikulů uprostřed Rumunska.
Roku 1921 došlo ke dvěma pokusům sesazeného Karla I. (v maďarském číslování Karel IV.) získat zpět uherský trůn (který na rozdíl od rakouského formálně stále existoval), ale Miklós Horthy se přes původní příslib souhlasu pod tlakem vítězných velmocí první světové války postavil proti němu. Aby dále neeskaloval napětí (hrozila též intervence Malé Dohody), Karel nakonec ustoupil. V listopadu pak maďarský parlament definitivně sesadil Habsburky z trůnu. V následném meziválečném období, ve kterém byl Horthy regentem království, hledalo Maďarsko spojence ve svých snahách o revizi Trianonské smlouvy. To jej nasměrovalo hlavně k Itálii ovládané Benitem Mussolinim. Domácí politika se vyznačovala konzervatismem a perzekucí levice, od 30. let sílily fašistické tendence.
V předvečer druhé světové války Maďarské království, stále pod vedením regenta Horthyho, udržovalo orientaci na Itálii a nověji i na nacistické Německo, od čehož si slibovalo zisk ztracených území. Dostávalo se tak do paradoxní situace, protože Slovenský stát, vzniklý 14. března 1939, a Rumunsko, na které zejména kladlo Maďarsko své územní nároky, byly také německými spojenci. Maďarsko však bylo Adolfem Hitlerem preferováno. V Maďarsku ale žilo mnoho židů, kteří byli ke konci války masově deportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů. Romové měli osud podobný, i když ne v tak velké míře.
Zprvu maďarská zahraniční politika nesla dočasné dílčí úspěchy. V rámci takzvané první vídeňské arbitráže bylo k Maďarsku připojeno jihoslovenské pohraničí. Po rozbití Československa Hitlerem v březnu 1939 zabralo Maďarsko i celou Podkarpatskou Rus a ve druhé vídeňské arbitráži roku 1940 získalo pod německou patronací i severovýchodní Sedmihradsko. Přesto až do roku 1941 dokázalo Maďarsko udržovat zdání neutrality, teprve pak se připojilo k německým vojenským akcím a dobylo také část jugoslávské Vojvodiny. Když se začala blížit definitivní porážka Německa, zahájil Horthy v polovině října 1944 jednání se Sovětským svazem. Nacisté ho však uvěznili a do čela vlády postavili nového vůdce maďarských fašistů Ference Szálasiho. V této době už byla před branami Budapešti Rudá armáda. Podle Hitlera byla Budapešť poslední překážka, která mohla zastavit Rudou armádu před příchodem do Vídně a pak do celého Německa. Hitler tedy nakázal bránit Budapešť do posledního muže. Pro Sovětský svaz bylo dobytí Budapešti otázkou prestiže a nároku na kontrolu nad Maďarskem při poválečném rozdělování Evropy. Obě strany vedly boje s velkým nasazením a nebraly ohled na počty padlých vojáků a civilistů. Odstupující německá armáda nasadila vzdušné síly a začala Budapešť bombardovat. Vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a zničila také mnoho domů. Po téměř stodenním boji bylo město plné trosek a mrtvol.
---- Socialistická éra ----
Po druhé světové válce vznikla druhá Maďarská republika, která již byla v sovětské sféře vlivu. Pro socialistický vývoj země mělo význam sloučení Maďarské komunistické strany a Sociálně demokratické strany Maďarska v Maďarskou stranu pracujících (MDP). Dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika a 20. srpna Národní shromáždění přijalo zákon o nové ústavě. Národní hospodářství bylo, podobně jako ve všech zemích tzv. východního bloku, z velké části zestátněno a podrobeno centrálnímu plánování pod sovětským vlivem.
Maďarskou politiku ovládli stalinisté v čele s Mátyásem Rákosim, který zastával funkci generálního tajemníka MDP. Začaly soudní procesy proti „nepřátelům lidu“, jenom v letech 1952 až 1955 bylo odsouzeno k různým trestům více jak 500 000 osob. Příslušníci ÁVH (tajná policie) rozhodovali o osudech a životech statisíců lidí. Po Stalinově smrti v březnu 1953 obvinilo nové vedení Sovětského svazu Rákosiho z podpory kultu osobnosti a novým maďarským premiérem se stal Imre Nagy.
V polovině padesátých let v Maďarsku sílilo protikomunistické cítění, které vyvrcholilo povstáním na podzim roku 1956. Shromažďovaly se velké zástupy lidí a protesty byly čím dál větší. Po velkých bojích, které proběhly u Maďarského rádia mezi demonstrujícími a policií, se zdálo, že komunisté ustoupí. Došlo však k vojenské intervenci Sovětského svazu. Maďarští politici se pokusili vyjednat odchod sovětských vojsk z území Maďarska a zaujmout pozici neutrálního státu po vzoru sousedního Rakouska. Imre Nagy vyhlásil vystoupení Maďarska z Varšavského paktu a jeho neutralitu. Podle maďarského zdroje byla však tehdy uzavřena tajná dohoda Sovětského svazu a Spojených států amerických o Suezském průplavu, kterou bylo údajně dohodnuto, že se Sověti vzdají vlivu na průplav, ale Západ nebude zasahovat do revoluce v Maďarsku.
Mezinárodní neutralita Maďarské lidové republiky nemohla být tehdy pro Sovětský svaz přijatelná, a tak po zdánlivém odchodu ze země sovětská vojska již po několika dnech opět vstoupila na území Maďarska. Sovětské letectvo začalo bombardovat Budapešť a v ulicích vypukly opět boje mezi povstalci a sovětskou armádou vyzbrojenou tanky a jinými těžkými zbraněmi. Povstání bylo potlačeno a nová, Sověty dosazená maďarská vláda v čele s Jánosem Kádárem vrátila zemi do sféry tzv. východního bloku. Sen o neutrálním demokratickém Maďarsku se rozplynul a sovětská armáda zůstala na území Maďarska až do roku 1991, stejně jako v ČSSR po roce 1968.
Ve dnech 9. a 15. června 1958 se konal proces s Imre Nagyem a jeho spolupracovníky. Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim, a odsouzeni k trestu smrti. Bývalý premiér Imre Nagy, jeho poradce Miklós Gimes a ministr obrany Pál Maléter byli popraveni 16. června 1958. Ostatní vládní spolupracovníci byli uvězněni.
Nový režim pod vedením Jánose Kádára zejména od 60. let zavedl některé liberální prvky především v ekonomické oblasti („gulášový socialismus“). Během 80. let se Maďarsko mohlo vydat cestou pozvolných reforem. Moc tehdy postupně převzaly reformní síly uvnitř vládnoucí socialistické strany.
---- Od pádu socialismu dodnes ----
Po pádu komunismu bylo v Maďarsku, v zásadě poprvé v jeho dějinách, ustaveno demokratické státní zřízení. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO, po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU.
Na podzim 2006 proběhlo po celém Maďarsku několik protivládních demonstrací za odstoupení premiéra Ference Gyurcsánye z MSZP, který veřejnosti přiznal, že v zájmu vítězství své strany lhal před volbami o státním rozpočtu a skutečném stavu maďarské ekonomiky. V rámci reforem zavedl Gyurcsány poplatky za školství a zdravotnictví, které však byly později v referendu odmítnuty. Demonstrací se vedle opoziční strany Fidesz a demonstrujících Maďarů zúčastnili i maďarští nacionalisté. V ulicích visely staré maďarské (Arpádské) červeno-bílé vlajky.
Nespokojenost s levicovou vládou nepřímo přidávala na popularitě nacionalistické skupině tzv. „Maďarské gardě“. Její členové volají po znovunabytí území, která před Trianonskou smlouvou patřila k Maďarsku (Uhersku) a byla tehdy získána okolními státy. Kromě demonstrací proběhlo v letech 2006 až 2008 také několik stávek požadujících většinou vyšší platy (např. třídenní stávka železničářů společnosti MÁV). Těmto potížím přidala na síle také finanční krize, která na podzim roku 2008 silně zasáhla maďarskou ekonomiku.
V parlamentních volbách 2010, které proběhly ve dvou kolech 11. dubna a 25. dubna 2010, získaly politické strany následující mandáty: Fidesz-KDNP 263 mandátů, MSZP 59 mandátů, nacionalistická strana Jobbik 47 mandátů a LMP 16 mandátů. Dále byl zvolen poslancem nezávislý kandidát Oszkár Molnár.
Po volbách 2010 vznikla v Maďarsku pravicově zaměřená nová vláda, někdy také nazývaná Vláda národní spolupráce, vedená Viktorem Orbánem. Je u moci od 29. května 2010 a tvoří ji zástupci vítězných stran Fidesz a KDNP, které pro tyto volby sestavily společnou kandidátku. Vláda se v parlamentu opírá o ústavní více než dvoutřetinovou většinu, což jí umožnilo dalekosáhlé změny ústavního a právního pořádku, které však postupně narážejí na odpor i ze strany EU.
Jako jedno ze zásadních opatření schválilo Národní shromáždění dne 18. dubna 2011 novou ústavu nahrazující dotud platnou starou ústavu z roku 1949. Platnost nové ústavy započala 1. ledna 2012. Název státu se změnil z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na jednoslovné Maďarsko (Magyarország).
zobrazit podrobnosti
Fotogalerie - Maďarsko