16
Asie > Izrael, Jordánsko, Palestinská autonomie > Izrael a Jordánsko stopem (15.1. - 21.1.2016)

Koupání v Mrtvém moři, hippies pláž s teplým pramenem

pátek
15.1.2016

Přímo z letiště v Tel Avivu jedeme sdíleným taxíkem do Jeruzaléma za 65 ILS na osobu (doporučujeme využít spíše autobus-levnější 25 ILS/os a rychlejší! Teď už to víme!). Odtud pak již stopem do palestinského města Jericha s plánem přejít hranice do Jordánska. Zjišťujeme, že jsme přijeli 30 minut po uzavření hranic (hranice otevřena do 14:00 h), takže budeme muset zbytek dne strávit na izraelské straně a ráno se pokusíme přejít znova. Zamířili jsme tedy k Mrtvému moři. Stopem jsme se dostali až k jednomu izraelskému checkpointu u moře (je zde odbočka na Metsoke dragot), kde jsme byli řidičem vysazeni. K našemu překvapení zde náhodou nacházíme skvělou „hippie“ pláž, kde se dá koupat v moři (paradoxně jedno z mála míst, jinde je zákaz, kvůli propadající půdě na pobřeží) a hlavně zde vyvěrá teplý pramen s „neslanou“ vodou, takže se člověk může opláchnout od ukrutně štípající soli a bahna. Na pláži žije místní hippisák s dredy, který tam údajně bydlí ve stanu 8 let. Je velmi přátelský, pohostinný a mluví dobře anglicky. Má zde postavené vlastní malé stanové městečko, mimo jiné se dvěma volnými stany, kde je možnost na dobré slovo zdarma přespat. Této možnosti jsme rádi využili a byli jsme vděční, že se nemusíme strachovat, kam večer složíme hlavu.

Koncert, ztráta času na hranicích, záchrana stopováním

sobota
16.1.2016

Brzy ráno nás vzbudili hudebníci jedné izraelské kapely, kteří zde měli živý koncert. Zrovna zde totiž natáčeli videoklip ke své písničce, při krásném východu slunce. Po tomto nevšedním zážitku a následném ranním koupání v moři jdeme zkusit stopovat zpátky k policejnímu checkpointu, na autobusovou zastávku, což je obvyklé místo pro stopování v Izraeli. Stopem se pak přesouváme zpátky k hraničnímu přechodu s Jordánskem v blízkosti města Jericho, kde jsme se neúspěšně pokoušeli přejít předchozí den. Zjišťujeme, že nemůžeme přejít hranici pěšky, jsme tedy nuceni najmout si předraženého taxíka, který nás hodil na izraelskou základnu. Zde po zaplacení vysoké exitové taxy (180ILS) a 30. minutovém čekání ve sdíleném autobuse na další turisty, kteří se stejně neobjevili, pokračujeme na jordánskou stranu hranice. Po příjezdu zjišťujeme, že nebudeme vpuštěni do země, protože nemáme předem vyřízené jordánské vízum a na místě ho vyřídit nelze. Jsme tedy „deportováni“ na naše náklady zpátky na izraelskou stranu hranice, kde jsou velmi překvapeni z této situace. Radí nám dostat se na severní hranici Jordan river crossing, odkud by se nám mělo podařit konečně do Jordánska dostat. Spěchali jsme opět stopovat. Hranice se měly zavírat v 18h a nám zbývalo málo času a spoustu kilometrů před sebou. Naštěstí nás většinu cesty svezl chlápek, který jel stejným směrem do města Nazaretu. Po vysazení pak pokračujeme již za tmy chůzí i během po vlastních, po cestě nás naštěstí nabere jeden mladík, bez něhož bychom nejspíš opět nestihli přejít hranice včas. Ten nás vyhazuje přímo na hranici těsně před 18h. Uf! Dokonce se nám na hranici podařilo Izraelce ukecat, abychom nemuseli znovu platit poplatek za opuštění země. Jordáncům ještě dáváme 10JD (paradoxně za méně než 3 noci 40JD, za více jak 3 noci 10JD) za vízum a pak se konečně ocitáme v Jordánsku, kde nás okamžitě začnou otravovat místní taxikáři, kteří nás chtějí za šílené prachy hodit do stejně šíleně drahého hotelu. Při snaze domluvit si na místě levnější sdílený taxík s místním studentem, který chtěl jet našim směrem, mu taxikáři očividně vyhrožují a zatrhnou mu to. Kašlem na ně, i přes to, že se nám snaží taky vyhrožovat, máváme rukou a jdeme zase stopovat. To nám očividně doposud šlo. A hned první auto zastavuje. Byl to anglicky dobře mluvicí chlápek, který jede do hlavního města Ammanu, tam jsme se tedy rozhodli směřovat také. Trochu nás ještě pozlobila policie při opouštění hranice, kde se nám snažili namluvit, že musíme jet taxíkem. Taxikáři s nimi byli očividně nějak za dobře. Nedáme se, protestujeme a oni to po chvíli vzdávají a nechávají nás pokračovat. Řidič je velice milý, obecně jako všichni Jordánci, které jsme za celou dobu potkali. V Ammánu nás řidič pozval do luxusní restaurace na večeři, servírují národní jídlo jordánska Mansaf – rýže s kozím jogurtem, arabským chlebem a jehněčím masem. K pití nám objednal Lemont mint – voda, citron, cukr a rozmixovaná máta. Je to vynikající pití. Řidič pak na své náklady zaplatil nejen večeři, ale i taxík do starého města, který nás zavezl do „levného“ hotelu. Co dodat super chlap, snad mu to budeme moci někdy oplatit. Ubytujeme se v hotelu, který vypadá dost bídně, ceny tomu však neodpovídají. Obecně je v Jordánsku překvapivě dost draho.

Horké prameny Hammamat, večer s jordánskou rodinou

neděle
17.1.2016

Až ráno zjišťujeme, že bydlíme hned naproti historického amfiteátru pro 6000 lidí. Jdeme si ho prohlédnout, stejně tak historické centrum. Pak pokračujeme na snídani do vyhlášené restaurace na hummus a falafel (smažené cizrnové kuličky). Tady se poměrně chutně a levně najíme a pokračujeme dále, směrem na jih Jordánska. Autobusy k Mrtvému moři přímo z Ammanu nejezdí, tak se alespoň vezeme několik kilometrů za město. Zde na rušné křižovatce vysedáme a vzápětí jsme svědky dopravní nehody, kde náklaďák naboural do osobního auta. Jako správní turisté vše s nadšením nafotíme a pokračujeme ve stopování. Již po několika málo minutách nám zastavuje milý páreček, se kterým pak jedeme k mrtvému moři do restaurace. Dáváme si předražený koktejl a šišu (argilu). Po zajímavé konverzaci týkající se politické situace na blízkém východě nás házejí až do našeho vytyčeného cíle vysoko v horách, na horké prameny Hammamat. Zarazil nás dost drahý vstup v přepočtu kolem 800Kč/osoba. Tady se příjemně vykoupeme (ženám doporučujeme vzít si na koupání něco na zahalení, alespoň delší triko, jsou zde dost konzervativní). Zajímavá je zde jeskyně ve skále, ve které vyvěrá vařící voda, je v ní horko jako v sauně. Zrovna, když jsme začali přemýšlet o tom, jak se z tohoto zapadlého místa dostaneme zpátky, tak nás oslovuje divný chlápek, který nám sděluje, že nás viděl, jak jsme si ho fotili na křižovatce, když do něho naboural náklaďák. To je náhoda! Hlavně nám sám od sebe nabízí svezení zpátky z hor na hlavní cestu, až budeme chtít odjet. Tomu se zase říká s pekla štěstí! Auto měl naštěstí nabourané tak, že bylo pojízdné. Po seznámení za jízdy zjišťujeme, že se jedná o přátelského chlápka ze Saudské Arábie s ještě přátelštější manželkou původem z Gazy a jejich malého syna. Diskutujeme především o běžném životě žen v SA. Řadu věcí nám potvrzují, řadu vyvracejí či objasňují. Například, že ženy nemohou řídit auto, pracovat ale můžou, mají facebook a to, že musí chodit zahalené přirovnává k diamantu, stejně jako u toho je její krása určená jen pro jejího muže. Pro nás to bylo další zajímavé a příjemné setkání. U mrtvého moře vysedáme a začínáme stopovat opačným směrem na jih. A opět hned první auto zastavuje. Přisedli jsme do toho malého prdítka k dalším třem místňákům. Šlo o tři spolupracovníky. Řidič po cestě oba dva kolegy postupně vysadil a nás pak pozval ke své rodině do vesnice? na čaj. Z plánované krátké zastávky na čaj nakonec byla celovečerní zábava s jeho asi 20 člennou rodinou. Bratři, sestry a jejich rodiny, rodiče, kočky a psi. Ti všichni pod střechou jednoho domu. Rodinka z nás, jakožto exotických cizinců byla dosti nadšená. I když anglicky téměř nikdo neuměl, tak se každý snažil nějakým způsobem komunikovat a dorozumět. Překvapilo nás, že přesto, že působili hodně chudě, mobil měl snad každý člen rodiny. Taky si s ním neustále všichni hráli. Šli jsme také s našim hostitelem na obhlídku celé vesnice. Byl pyšný, že nás může představit svým přátelům a kráčet po našem boku před všemi sousedy. Po cestě jsme nakoupili nějaké sladkosti pro všechny děti, které v domě bydlely, a že jich nebylo málo. Krátce na to co jsme se vrátili, nám ženy připravily večeři, opět domácí Mansaf. Večer pak hrajeme s našim řidičem karetní hru, kterou jsme ho naučili a on nás oba porazil!

Drahá cesta a vstupné, krásná Petra, nocleh s beduíny v jeskyni

pondělí
18.1.2016

Po ranním loučení s celou rodinou nás hostitel hází na autobus směřující do Karaku. Dnešní cílem bylo skalní město Petra. Bohužel při přestupu v Karaku nasedáme do špatného autobusu, takže si dáváme nechtěnou okružní projížďku po městě. Na dalším přestupu nás místňáci nasměřují do dalšího minibusu, který se podezřele okamžitě rozjíždí, aniž jsou v něm další cestující. Raději se ujišťujeme, zda jede do Petry a kolik to bude stát. Řidič říká dobrou cenu a na vše přikyvuje, i když anglicky vůbec neuměl. Po cestě kupodivu nenabíráme žádné jiné cestující. Až po hodině krkolomné jízdy dorážíme do města Wadi Musa ke vstupní bráně do Petry, kde nám při placení dochází, že jsme vlastně jeli taxíkem a ne busem. Řidič po nás chce šílených 65JD. Něco smlouváme, ale i tak, bohužel platíme mnohem více, než jsme plánovali (55JD). Další nemilé překvapení nás čeká při zakoupení vstupného do Petry (50 JD tzn. 1800Kč/osobu). Ještě zvažujeme variantu levnější, noční prohlídky Petry při svíčkách. Po zvážení pro a proti a hlavně nejistoty, jestli se bude prohlídka vůbec konat (počasí a počet zájemců) volíme dražší variantu. Zbývalo nám jen 2,5 hodiny na celou prohlídku (Petra se zavírá v 17h). Můžeme však říci, že to stálo za to. Byli jsme velice mile překvapení jak magická, impozantní a rozlehlá Petra je a kolik práce muselo Nabatejkům (původním budovatelům) zabrat všechny ty úchvatné chrámy, hroby, divadlo a tisíce jeskyň pro měšťany vytesat do pískovce. K poslednímu bodu na mapě, chrámu Monastery (cca 6km od vstupní brány na kopci) docházíme již při západu slunce, po cestě k chrámu na vrchol už nepotkáváme žádné turisty. Pří sestupu z hory, nás napadá, že by bylo krásné, přímo v tomto starém, magickém místě přespat. Potkáváme místního beduína s mulou, který nám nabízí nocleh přímo v Petře v jeskyni u jeho rodiny i s večeří. To jsme chtěli slyšet, protože něco takového jsme nikdy nezažili! K jeskyni jsme přišli již za úplné tmy za vítajícího štěkotu beduínských šakalů. V jednom malém jeskynním výklenku plápolá oheň, na kterém se vaří čaj (silný, sypaný černý čaj s cukrem, servírovaný do malých šálků) a na pánvi paní domácí připravuje chutně vypadající pokrm se spoustou zeleniny a koření. Jídlo pojídáme rovnou rukama pomocí arabského chleba. Ještě chvíli sedíme u ohně a kocháme se krásným výhledem na údolí a okolní jeskyně, které jsou osvětlené svitem měsíčku. Usínáme v jedné z obydlených jeskyň, vyhřáté přinesenými uhlíky z ohniště. Jeskyně si beduíni vyberou a zaberou, podle toho, zda se jim líbí. Srovnají v ní podlahu betonem, vymalují ji na bílo a do otvoru nainstalují dveře, aby byla uzamykatelná. Když jste uvnitř, máte pocit, jako byste byli v nějaké normální místnosti a ne v díře vydlabané ve skále. Mraky jeskyní však není zabráno a obydleno, takže pokud by se vám líbil jeskynní život v Petře tak ubytování máte zajištěno zdarma a na dosah ruky.

Další den v Petře, výšlap na Snake monument, západ slunce Monastery

úterý
18.1.2016

V jeskyni se spalo báječně. Nejlépe za celou dobu na cestách. Ihned dostáváme čaj, arabský chléb a hummus (z kartonové krabičky :-D). Ráno nám zvědavcům ukazuje nejmladší člen rodiny svého velblouda a jeskyni, ve které jeho Caramelo bydlí. Ano, i velbloudi, oslíci a nespočet koz a dalšího zvířectva tu má svoje jeskyně a divili byste se, jak vysoko ve skalách. Nechápali jsme, kudy se tu nahoru šplhají, i my jsme totiž místy lezli po čtyřech. Trošku jsme se i povozili na velbloudím hřbetě. Dále jsme pokračovali s jeho starším bratrem k jejich dalšímu bratrovi (:-D) na prohlídku jeho jeskyně, údajně jedné z nejkrásnějších jeskyní, v Petře. Tam jsme se překvapivě potkali s jeho dalšími, asi 5 bratry :-D a bratranci. Jejich rodina je očividně velmi rozvětvená, ale není divu, když každý pořádný chlap tam má 4 manželky (odvozeno podle 4 částí srdce - 2 komory a 2 síně - každá z nich miluje jinou ženu). Jeskyně byla útulná, osvětlená desítky svíčkami, vyzdobena nespočtem dekorací a obrazů (frčel tam hlavně Bob Marley) na místní poměry prostě 5*luxus.Potkáváme tam další dva ubytované zahraniční cestovatele, kteří nás přemluví, abychom ještě jeden den zůstali. Po bouřlivé debatě se tedy shodneme na tom, že zůstaneme „smrdět“ o další den déle. Přidáváme se k nim na celodenní trek do hor. Cíl máme vytyčený Snake Monument, na jehož vrcholku se nachází mešita s údajnými ostatky Mojžíšova bratra. Je to posvátné místo, kde se čas od času konají náboženské obřady. Nás lákalo hlavně to, že je to největší hora v okolí, odkud bude určitě krásný výhled. Taky že byl, při jasném a slunečném počasí přímo skvělý, ale cesta na vrchol byla dřina. Šplhali jsme nahoru něco přes tři hodiny. Na jídlo jsme po zbytek dne (mimo snídani u beduínů) měli akorát balení sušenek pro oba dva, nepočítali jsme totiž s tím, že v Petře budeme tento den zůstávat. Proto nás i občas při výšlapu doprovázely křeče v břiše z hladu a házeli jsme hladové oči na skvěle zásobované Kanaďany, kteří se na rozdíl od nás, nacpávali po cestě vcelku pravidelně. Zapomněli jsme podotknout, že téměř po celou dobu treku nám dělal „nechtěného“ průvodce jeden žebravý, beduínský chlapec, který se nechtěl nechat odbít s vidinou, že mu z toho snad něco kápne. Taky mu z toho nakonec něco málo káplo, no. Musíme přiznat, že asi jen díky němu jsme nikde nesešli z cesty. Taky nám byl příkladem v našem hladovění, protože za celou dobu si od nás nic nevzal k jídlu a hlavně nic nepil. Když jsme ho pak viděli jít na malou, nechápali jsme, co tak asi může čůrat? Písek? Při sestupu jsme narazili na lebku velblouda a poměrně čerstvě mrtvého osla, kterého požíral místní pes. Ten den jsme měli ještě v plánu vyběhnout na vrchol, kde je chrám Monastery, vyšplhat se až na samotnou kopuli a koukat na západ slunce. Zbývalo málo času a byli jsme dost vyčerpaní, takže jsme i chvilku zvažovali, jestli nevyužít místní oslíky. Nakonec nás na vrchol po svých hnalo heslo „Když nemůžeš, můžeš ještě desetkrát“. Na vrcholu spěcháme ke chrámu, obcházíme, nám nic neříkající, cedulky „No climbing“ a už se škrábeme po skále na střechu Monastery. Teprve ze shora jde vidět, jak je to ohromná stavba. Při pohledu dolů i horolezec chytá závrať. Kocháme se úžasným západem slunce a obdivujeme prozřetelné nabatejské stavitele, kteří již před 2000 lety zajistili nemalé příjmy z dnešního turismu, do státní kasy. Zhruba po 10 minutách slunce zcela zapadne a my rychle slézáme dolů, protože nahoře ukrutně fouká. Už za tmy přicházíme do jeskyně, kde dostáváme večeři. Ano je to opět a zase kuřecí Mansaf. To jídlo snad v Jordánsko jedí všichni každý den! Ale na vyhladovělý žaludek není nic lepšího. Hltáme ho špinavýma rukama. Večer se pak vykládá v jeskyni u svíčkového lustru, čicháme vůni hašiše, kteří ostatní kouří (my ne!) a popíjíme místní alkohol Arak. Vyčerpaní usínáme.

Tajný vchod do Petry, z Aquabi zpět do Izraele, botanický park Ein Gedi

středa
19.1.2016

Brzo ráno vstáváme a vyrážíme údolím, kde nechodí žádní turisté, směrem k tajnému východu z města, kam nás nasměřovali beduíni. Zhruba po hodině chůze údolím skály končí a přecházejí v poušť. Pokud byste se chtěli zadarmo dostat do Petry a ušetřit tak nemalé peníze za vstup, tak to zkuste tudy (souřadnice?). Jen je potřeba se sem nějak dopravit přes poušť. My jsme pokračovali od východu pěšky k hlavní cestě, kde ale moc aut nejezdí. Nám naštěstí zastavil jeden starší chlápek a hází nás až do Wadi Musa k autobusáku. Odtud nasedáme na autobus jedoucí do jižního, příhraničního města Aquaba. Ve městě se můžete vykoupat zdarma na veřejné pláži v Rudém moři, jsou odsud i výlety lodí na krásné korálové útesy. Z Aquaby šlapeme asi 5km pěšky k hranici, kde se opět dozvídáme, že mezi hranicemi mezi Jordánskem a Izraelem musíme jet autem. Projíždějící taxík nás tedy svezl za 2JD k Izraelským celníkům. Průchod do Izraele je „poměrně“ bez problémů. Na Izraelské výpadovce směrem na sever k Mrtvému moři, se nám nedaří nic stopnout. Večer se prý zdejší řidiči bojí stopaře brát. Nastupujeme tedy na dálkový autobus. Necháváme si poradit od místního přátelského mladíka a vysedáme v kibutsu Ein Gedi, kde by prý mělo být levné ubytování. U vstupní brány nás nasměřují do hotelu, kde se dozvídáme, že noc stojí 200USD, což zrovna levné není. Recepční pak ale zavolá nějaké své známé, která by nás mohla ubytovat. Podaří se nám cenu za apartmán usmlouvat ze 400 na 200 ILS. Apartmán je v domku s krásným výhledem na mrtvé moře. Celá vesnička je součástí botanického parku, je to zde jako v oáze uprostřed okolní pouště. Kolem rostou vzácné stromy a okrasné květiny a kaktusy.

Opět hippie pláž , prohlídka Jeruzaléma, ubytování v hostelu Abraham

čtvrtek
20.1.2016

Ráno jedeme autobusem na naši oblíbenou (již dříve navštívenou) hiipie pláž, kde se znovu namáčíme v Mrtvém moři a pak zahříváme v teplém sirném prameni. Z pláže zase stopujeme a máme štěstí, jedeme stopem až do Jeruzaléma. Po cestě slyšíme od židovského řidiče zase jiný názor, na židovsko-muslimský konflikt. Stručně cituji: „Běžní lidé chtějí mír, ale vůdci muslimů svým lidem vštěpují nenávist vůči všem Izraelcům, a tudíž nevidí východisko k vyřešení konfliktu“. Na druhou stranu zmiňuje statistiky, kdy díky radikálním muslimům zemřelo 50 lidí. Zato při autonehodě 250 lidí. Takže je tam relativně bezpečno a šance být zabit radikálem je 5x nižší než zemřít při autonehodě. Kolem poledne jsme v cíli. Před vstupem u Davidovy brány do starého Jeruzaléme si dáváme vynikající, levný kebab. Pak pokračujeme do změti uliček, kde se psala historie muslimů, židů a křesťanů. Starý Jeruzalém je rozdělen do čtyř sekcí: muslimská, židovská, křesťanská a arménská. Je to neskutečné jaké množství věřících v různé náboženství je koncentrováno na jednom místě. Pár metrů od sebe se modlí křesťané v zajímavém kostele, kde byl pohřben a ukřižován Ježíš Kristus, kousek od toho se modlí židé u Zdi Nářků a hned nad ní, je druhá nejposvátnější muslimská mešita. Procházíme a nasáváme atmosféru historického centra až do večerních hodin, pak se jdeme ubytovat do levného vyhlášeného hostelu Abraham, který je kousek od starého města. Před spaním ještě vyrážíme do etiopské restaurace, kterou nám doporučilo několik lidí na večeři. Podávají obří palačinku se spoustou různých příměsí z masa, zeleniny a ovoce. Doporučujeme, bylo to velmi chutné.

Cesta autobusem na letiště, odlet

pátek
21.1.2016

Ráno máme snídani formou švédských stolů, která je v ceně ubytování hostelu Abraham. Tramvají se pak dopravujeme na hlavní autobusové nádraží, odkud každou půl hodinu jede autobus směr Tel Aviv airport. Kousek od letiště se musí přesednout na autobus číslo 5, 5A nebo 13, který vás zaveze přímo k odletové hale.

Co jsme si z této cesty vzali? Aneb fakta o Izraeli a Jordánsku
- Připravte se na to, že v obou státech je na naše poměry dost draho.
- Je to tu bezpečné! Pomalu více než u nás. Nevěřit jen médiím, ty ukazují jen špatné obrázky.
- Lidé jsou zde oproti západním zemím více přátelští, rádi pomůžou a sami od toho nic nečekají.
- Stopovat tu jde snadno (především v Jordánsku). Cizincům řidiči zastavují často. Z přibližně 15 zastavených aut vždy jen dobrá zkušenost.
- Muslimské ženy nepovažovat za chudinky, mají často mnohem větší privilegia než ženy u nás. Například po nastoupení do autobusu se musí pro ženu vždy uvolnit místo k sezení.
Autor:
Publikováno:
28. 4. 2016
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Izrael
Jordánsko
Palestinská autonomie
Rozloha:
20 770 km2
Počet obyvatel:
7 730 400 (372 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Jeruzalém
Nejvyšší bod:
Mount Hermon (2 236 m)
Používaný jazyk:
Hebrejština, Arabština
Náboženství:
judaismus, islám, křesťanství
Měna:
izraelský šekel (ILS)
Dobrodruh
Pavel Gorecki
Navštívené kontinenty celkem:
1
Navštívené země celkem:
3
Počet publikací celkem:
1
Nejnavštěvovanější země: