16
Afrika > Egypt > Egypt expedičně (2.12. - 12.12.2001)
2.12.2001 - neděle - přelet do Káhiry
Jako skoro tradičně, scházíme se tři chlapi (Petr, Pavel a Marek) až v Praze. Vzhledem k tomu, že někdo pronáší, že jsme moc nabalení, rušíme v Praze spacáky a na letiště vyrážíme jen polehku s foťáky a kamerou. Mini letadlo společnosti ČSA do Káhiry (Cairo) odlétá ve 21:40. V letadle si dáváme poslední pořádné jídlo, a jelikož let je docela krátký, tak není ani čas spát.

3.12.2001 - pondělí - pyramidy v Gize a Sakkra a Káhira

Letadlo přistává v Káhiře v 03:36 místního času, a samozřejmě všichni přes imigrační prošli bez problému mimo Petra a Pavla. Asi se jim něco nezdá na našich již hodně poničených pasech. V každém případě jsme na letišti byli přes půl hodiny, a tak jsme alespoň vybrali z bankomatu trochu místní měny (Poundy-libry, Piastry). Hlouček naháněčů u letiště jsme suverénně ignorovali, a když jsme se zeptali právě snídajících policistů na cestu z letiště, hned nás zvali, abychom pojedli s nimi. Na to nebyl čas. Vyrazili jsme směrem k hlavní cestě a šli směrem na centrum. To je však vzdáleno 20 km, a tak jsme po chvíli chůze stopli taxi, aby nás zavezlo na Gizu. S prvním taxi jsme se nedohodli, stejně tak i s druhým (nabídli jsme jim i pro ně příliš malou částku). Do třetice se povedlo po půl hodině jsme tam. Taxikář neumí ani slovo anglicky, a proto je domluva dost zajímavá. Ukázali jsme mu obrázky Pyramid a on nás napřed chtěl vyhodit v městské části Giza. To se mu ovšem nepovedlo. Druhý pokus byl hotel Pyramides, což bylo taky špatně a my nevysedli. Nakonec nás zavezl, kam jsme chtěli, ale pyramidy jsme neviděli, a tak jsme si nemohli být jisti. Když jsme mu chtěli dát smluvenou částku (10L), začal se rozčilovat a šel s námi na turistickou policii, kde alespoň trochu uměli anglicky. Snažil se nám vysvětlit, že chtěl za každého 10L a ne za všechny dohromady. Nicméně policie mu poradila vzít si těch 10 a zmizet. Dozvěděli jsme se, že vchod do pyramid otevírají až v 8.00 a ono bylo teprve 5.15. Přišel k nám člověk, který se snažil nabídnout objížďku kolem pyramid ještě před svítáním. Chtěl za to ale tolik, že jsme nejeli, tak nám alespoň poradil, že se dá na pyramidy dostat zadem zdarma. Chtěli jsme pyramidy zastihnout před svítáním, a tak jsme běželi přes vesničku, kde domy byly uplácány z hlíny, všude plno špíny a nepořádku, až k rozbořené zdi, po které jsme se dostali do pyramidového komplexu. Zážitek, když pyramidy osvětluje měsíc skoro v úplňku a pak svítání nad pyramidami byl nádherný. Navíc komplex, v době, kdy byl postaven, musel být neskutečně veliký, jelikož v zemi byla spousta kolmých chodeb klesajících až 30 m pod zem. Zrovna když jsme běželi ke Sfinze, odchytili nás místní rádoby policajti a ptali se nás co tam děláme a tak. Už podle jejich vzezření bylo jasné, že to policajti nejsou, ale měli pistole (které tu ostatně nosí kdekdo), navíc uměli špatně anglicky. Snažili jsme se je totálně rozhodit a taky totálně rozhodili tím, že jsme se tvářili, že jim vůbec nerozumíme. Nakonec, aby neotravovali, jsme jim každému dali 1 dolar a byl klid. Zašli jsme si vyfotit a prohlédnout Svingu a pomalu šli zpět do města, když tu jsme pod sebou (byli jsme na skále asi 30 m nad onou vesnicí) viděli, že nás paralelně sleduje pravděpodobně pravý hlídač. Jakmile jsme byli schováni za dunou, nasadili jsme sprint, a tím jsme se dostali od hlídače asi na 100 m, ale než jsme slezli onu zeď, vzdálenost se zkrátila. Nakonec jsme se mu ztratili v městských uličkách. Po prohlídce pyramid ještě zpovzdálí jsme se místním autobusem nechali zavést do Sakkary. Vystoupili jsme na křižovatce 3 cest, kde jezdili lidé na oslích, volech a jiných zvířatech. Po chvíli uvažování jsme se vydali zlatou střední cestou, která měla teoreticky vést do vstupu zdarma. Nevedla. Zaplatili jsme za každého 10L a vyšplhali se do komplexu pyramid, kobek a fresek starých tisíce let. Všude bylo plno vojáků s kulomety, jako ostatně v celém Egyptě. Měli mimo jiné hlídat kobky, které byly zamčené. Ale místo toho si dělali vlastní byznys a za bakšiš (malý úplatek) nás vzali i do zakázaných kobek a nechali nás tam i fotit. Po prohlídce jsme se vydali napříč pouští pěšky do druhé oblasti, ale po několika km jsme to vzdali. Málokdo si uvědomuje, že na poušti je sice teplo, ale fouká tak ostrý a prašný vítr, který na jednu stranu ochlazuje a na druhou pak organizmus více vysušuje. Napřed se k našemu putování přidali 2 psi, jeden s námi šel po celou cestu. Celou pouští pobíhají zdivočelé smečky vychrtlých psů. Zpět jsme sešli do nějaké vesničky, kde nedělali nic jiného než děti. Těch bylo na ulici spousta. Byla tam vidět bída na každém kroku. Koupili jsme si za 0,5L nějaké kokosem plněné koláčky a když jsme šli mezi polo rozbořenými domy po ulici z udusané hlíny a pojídali, zlákal nás zpěvný hlas z jedné větší haly. Drze jsme se chtěli jít podívat dovnitř, ale vysvětlili nám, že nesmíme fotit ani točit. Byla to manufaktura na ručně dělané koberce. Zaměstnávali tam samé děti (asi proto, že byly zručnější a měli tenčí prsty) a neskutečně rychle pletly koberec. Po tomto zážitku jsme došli na větší silnici, zbavili se psa a jeli minibuskem zpět do Káhiry. Tam jsme se setkali se zajímavým člověkem, který nás zval k sobě na večeři (celý měsíc je Ramadán, což je největší muslimský svátek v roce) a přenocovat. Ale odmítli jsme. Pak nás jiný chlápek zlákal do muzea papyrusu, kde nám ukázali výrobu papyru a když jsme si 2 papyry objednali, domalovali tam znamení podle našich jmen. Byly 2 hodiny odpoledne a my chtěli podle příručky Lonely Planet najít autobus do oázy v Sahaře. Kniha totálně zklamala a celé 4 hodiny jsme jezdili z místa na místo, kam nás posílali místní, než jsme konečně narazili alespoň na autobusovou zastávku. Poslední autobus ujel před 20 minutami a další jel až zítra. Snažili jsme se najít směnárnu nebo banku, ale nic takového tu nebylo. Za celý den jsme nepotkali žádného turistu. Do celého Egypta se pro zostřené podmínky úplně mimo resorty přestalo jezdit, proto se na nás dívali jako na exoty, ale tvářili se kupodivu přátelsky. Nakonec jsme rozměnili dolary u místního človíčka. Jelikož jsme měli hlad, zašli jsme si do McDonaldu na večeři, našli si hotel za 6L na osobu a šli spát.

4.12. 2001 - úterý - Oáza Qasr-al-Farafra a prameny Bir Sitta
V 6.00 nás vzbudila rána, to jak z Markovy postele vypadla nějaká deska. Stejně už jsme museli vstávat, jelikož v 7.00 nám jel autobus. Prošli jsme se nyní prázdnými ulicemi, na kterých však zůstaly stánky a zboží bez prodavačů. Podle toho jsme usoudili, že se v tomto státě nekrade. Do autobusu jsme nasedli bez snídaně. Jeli jsme pouští až do 15.00 a nakonec jsme vystoupili v oáze Qasr-al-Farafra. Je to nejmenší obydlená oáza v poušti. Našli jsme si místo, kterému říkali hospoda, podívali se pod pokličky, co mají a rozhodli se dál zkusit celé menu. To znamená nějaké rajčato-papriková polévka, rýže, hovězí maso a kukuřičné chlebové placky. Zašli jsme do jediného hotelu, který v této poušti je a bez toho, aniž bychom se ubytovali jsme jen tak relaxovali, odpočívali a popíjeli čaj, na který nás pozvali místní. Byla strašná zima. Taky tam byl chlápek, který tam prodával čepice, rukavice, svetry atd. z velbloudí vlny. Líbily se nám čepice, které chtěl napřed prodat za 15L za jednu, ale když jsme to nechtěli koupit, zeptal se nás, jestli nemáme něco na výměnu, třeba hodinky, boty . Napřed jsme to brali jen jako hec, ale za zkoušku to stálo. Marek chtěl původně letět jen v cuklích, ale v Praze u sestry si to rozmyslel a vzal si i staré roztrhané boty. Po našem cestování byly už velmi načichlé. Nakonec se nám podařilo přesvědčit prodavače, že nám dal za tyto smradlavé boty 3 čepice, které se později velmi hodily. V hotelu jsme čekali do doby než přišel člověk, který pořádal výlety do pouště. Chtěli jsme se domluvit, že budeme 24 hodin cestovat pouští, ale cena byla tak vysoká, že jsme se nedohodli. Na hlavu jsme si nasadili naše nové čepice a vyrazili již za tmy (svítily nám na cestu jen hvězdy a měsíc) směrem na termální siřičité prameny Bir Sitta. Asi po 2 km chůze se nám podařilo stopnout místňáka a ten nám ušetřil další 2 km. Vysadil nás v tmavé poušti a ukázal směr doprava. Vydali jsme se tedy cestou necestou (spíše necestou) po dunách a kamenité poušti za světýlkem, ze kterého se nakonec vyklubal úplně nově postavený luxusní (rozuměj na místní poměry) hotel. Nikde ani noha, tak jsme se asi na půl hodiny natáhli a uvažovali, co dál. Prameny jsme nenašli, tak jsme se nakonec rozhodli sehnat nějakou obsluhu. Naštěstí se povedlo a kupodivu uměl i celkem anglicky. Ukázal nám dost hezký pokoj a řekl, že to bude stát jen 20. Tak jsme si v klidu sedli, nechali si udělat večeři, o kterou jsme se navzájem rozdělili a čaj a až jsme se okolo 23.00 chtěli ubytovat, z recepčního vylezlo, že mluvil v amer. dolarech. Snažili jsme se smlouvat, ale proto, že to nebyl majitel, tak jsme nepořídili. Nezbylo než se rozloučit a vyrazit do 6 km vzdáleného městečka. Recepční nám ještě ukázal to, proč jsme sem vlastně šli, což byl onen termální pramen. Z velké roury silným proudem vytékala teplá voda siřičitého zápachu do betonové kruhové nádrže a odtud pak přetékala do další nádrže trojúhelníkového tvaru. Koupat jsme se ale nechtěli, a proto jsme vyrazili zpět do města. Po cestě u nás zastavilo auto, ve kterém byl majitel hotelu a dokonce souhlasil s cenou 10$ a ubytovali nás v pokoji se sprchou (sice když jsme chtěli zapnout bojler na teplou vodu, tak se z něj zajiskřilo a pak bylo jasné, že poteče jen studená). Spalo se velmi dobře.

5.12.2001 - středa - koupání v termálním prameni a bivak v mrazivé poušti
Vstali jsme do dalšího slunečného dne. Zašli jsme se okoupat do siřičitého pramene v nádherné pouštní scenérii. Bylo něco po 8 ráno, dobalili jsme se a po roztlačení jeepa nás odvezli zpět do Farafry. Domluvili jsme si na odpoledne trip do pouště a pak jsme se jen tak prošli po zdejším z hlíny zplácaném městečku. Koupili si místní pečivo, pomeranče a vyrazili pěšky do pouště. Po cestě se nám naskytla příležitost odpočinout si v datlovém hájku. Pavel jako klasicky začal jevit příznaky nemoci, a tak si na chvilku lehl. My s Markem zatím natrhali datle a pojedli. Po Pavlovém odpočinku jsme se vydali asi na 500m vzdálené skalisko v poušti, na které jsme vylezli a jen tak se nechali ovívat pouštním větrem. Až jsme pěkně vymrzli, následoval návrat do vesnice. Dali si opět rajčato-paprikovou polévku s brambory a zašli si vyzvednout našeho řidiče a auto s proviantem a jeli jsme do Bílé pouště (White Desert) asi 50 km vzdálené. Po cestě nás několikrát zastavily policejní hlídky. Poušť není jen písečná, ale i kamenitá a hornatá nebo je černá, jak se na ni kdysi vylila láva. Poušť, do které jsme jeli my, byla písečná a jako hřiby z ní vyrůstaly útvary z Limestone. Ty tvořily bizarní celky vynikající zvláště při západu slunce. Naše auto nás vyhodilo v poušti spolu se dvěma průvodci a vrátilo se zpět do vesnice. My se jdeme projít po poušti a naši průvodci zatím zakládají oheň ze dřeva, které jsme si dovezli a chystají nám večeři. Velmi rychle se stmívá a ještě rychleji klesá teplota vzduchu. Na večeři zvládli ukuchtit na ohni rýži a kuře se zeleninou. Po jídle nám průvodci hráli na buben a zpívali. Pořádně se rozjeli až po tom, co Marek vytáhl Fernet, a pod názvem Czech tea, nám vypili skoro celou flašku. Na to, že to jsou totálně netrénovaní Muslimové, jejichž víra jim alkohol zakazuje, nasávali jako duhy. Došlo dřevo i Fernet, a tak se chystáme ke spánku. Na obloze svítí neskutečné množství hvězd a vyšel tak zářivý měsíc, že se objevují i stíny. V tomto světle pozorujeme 3 pouštní lišky, které nám ukradly tašku se zbytky od večeře. Noc je dost krutá. Ve flašce s vodou se objevují i ledové krystaly, a protože jsme přikrytí jen pár dekami, spíše mrzneme, než spíme.

6.12.2001 - čtvrtek - taxíkem přes poušť a mnoho přestupů do Luxoru
Už za svítání jsme na skále a můžeme vesele fotit. Ráno naši průvodci sbalili věci, udělali snídani a v 10:00 přijíždí auto a veze nás zpět do Farafy. Koupili jsme si nějaké pečivo v pekárně a hledali autobus do vedlejší oázy Dhakhla, ale protože nás odchytil taxikář, který tam jel, ukecali jsme cenu skoro stejnou jako za autobus a jeli jsme 5 hodin pouští do Dhakhly. Jejich osobní auta jsou standardně pro 8 lidí a taky nás jelo 8, takže žádné místo na nohy. Navíc tomu autu tekl chladič a každou chvíli jsme stáli, aby mohl dolít vodu. Zvláštní pocit představit si, že by auto přestalo fungovat uprostřed pouště, naštěstí jsme dojeli v pohodě. Nastoupili jsme na minibusek a dojeli do další oázy po cestě Al-Kharga. V Dhakhle není totiž skoro nic k vidění. Z Al-Khargy doufáme, že pojedeme vlakem do Luxoru, ale nejdříve to jelo až druhý den ráno, proto jsme se rozhodli trochu si nadjet, ale být v Luxoru už od rána. A tak jsme jeli autobusem do města Asyut, kde jsme díky pohotovosti místního policisty chytili v 1:00 ráno vlak (ani nechtěl bakšiš) a jedeme do Luxoru. Naštěstí se dala sklopit sedadla a spali jsme až na konečnou.

7.12.2001 - pátek - Luxor a Údolí králů
Vlak nás v 6.00 ráno vyhodil v Luxoru (na východním břehu řeky Nil). Ještě za tmy jsme došli k řece, kde byly i banky. Vybrali jsme peníze z bankomatu, prohlédli si z dálky chrám Luxor a místním trajektem se dostali na západní břeh Nilu. Chtěli jsme si půjčit velbloudy a Údolí králů a královen projet na nich, ale jelikož místní lidé byli hodně rozmazlení a požadovali nekřesťansky vysoké poplatky, půjčili jsme si tedy kola značky Arab a vydali se na cyklistickou túru mezi starověké památky. Po cestě se nás sice snažily zastavit žebrající děcka, ale stačilo pohrozit policií a nechaly toho. Dojeli jsme až před centrální pokladnu pro celu oblast a zjistili jsme, že kdybychom chtěli vidět všechno co se zde nacházelo, tak jen na vstupném dáme víc, než jsme měli. Jelikož jsou ale hrobky pro ne-zasvěcence velmi podobné, zaplatili jsme si vstup do tří hrobek v údolí královen a do 3 v údolí králů. Na kolech jsme rychle vyrazili směrem, kde jsme si mysleli, že se tyto památky nalézají, jelikož na nás opět začaly dotírat žebrající děcka. Dojeli jsme ovšem do vedlejšího údolí. Odtud vedly schody stále vzhůru a tak jsme zamkli kola dole a po stoupání po schodišti jsme za 1/2 hodinky stanuli celí udýchaní na vrcholu odkud byl hezký výhled do celého okolí a do několika údolí. Tímto jsme si alespoň upřesnili náš směr do údolí královen. Sešli jsme ono schodiště, nasedli na kola a přejeli do údolí, kde se to poprvé za celou dobu našeho cestování hemžilo i turisty. U vstupu nám prohlédli batůžky, jestli nemáme nože (kterými by možná bylo možno odloupnout nějakou fresku) a pak jsme se byli podívat postupně do tří zpřístupněných kobek v podzemí, kde na zdech byly zachovány fresky i s barevnou malbou z dob faraónů. Venku pražilo slunce a ani v kobkách nebylo chladněji. Pokud někdo vyloženě nestuduje egyptologii, tak ty fresky vypadají ve všech kobkách velice podobně. Po prohlídce tohoto menšího údolí jsme nasedli na kola a přejeli do Údolí Králů. Tam byly ty chodby daleko zachovalejší a větší. V tomto údolí se nachází již dávno vybraná hrobka Tutanchamona a dalších faraónů. Po prohlídce jsme již v pořádném vedru jeli zpět na pobřeží Nilu. Po cestě jsme se zastavili v pár ručních dílnách, kde opracovávali kámen do sošek. Z původních 180L za sochu, která se nám líbila jsme nakonec zaplatili jen 30L. Dojeli jsme zpět, vrátili kola a bárkou pro místňáky jsme za 0.5L přejeli na druhý břeh Nilu. Ve městě byla velmi rozšířená doprava koňskou drožkou a jedna taková nás zastavila a že nás zaveze do levné restaurace. My souhlasili, jelikož hlad už byl dost velký. Asi po 10 minutách jízdy nás vyhodil u restaurace, kde jídlo bylo formou švédského stolu. Jen tak orientačně jsme se zeptali na cenu a málem nám vypadly oči z důlků, když za jednu porci chtěli 35L. S tím jsme nesouhlasili a tak nás zavedli o patro výš, kde to bylo něco jako snack a i ceny za jídlo byly středně vysoké. Dali jsme si špagety (jedna porce 8L) a pití. To jsme se pak nestačili divit, když nám donesli nepřiměřeně vysoký účet (za jeden malý Sprite si účtovali 4.25L, když normální cena se pohybuje okolo 0.5L). Drožka nás stále čekala, tak jsme se nechali zavézt k chrámu Karnak, zaplatili 10L za každého vstupné a šli si prohlédnout tento zajímavý a dost zachovalý komplex. Zajímavostí jsou zde obrovské pilíře stojící v řadách, vysoké 24m a jsou na nich zajímavé hyeroglify. Taky je v tomto komplexu umělé jezero. Asi po hodinové prohlídce jsme vyšli ven, chytili si drožku k nádraží a když se Markovi zdálo, že jsme již tam, zastavil drožkáře a vystoupili jsme samozřejmě špatně. Když jsme se snažili dojít k nádraží pěšky, odchytil nás prodavač papyrusu a vnutil nám za dost nízké peníze další kresby. To jsme nemohli odmítnout a zase jsme utráceli. Na nádraží jsme zjistili, že vlak do Aswanu už dnes nejede, a tak jsme zašli na autobus, který měl jet až za hodinu a to bylo dost času něco pojíst. Na ulici se grilovalo kuřátko, které nakonec skončilo v našich žaludcích. Po jídle jsme nasedli do autobusu a o půlnoci jsme byli tam. Podle chytré knihy jsme se snažili najít levný hotel, a jen jsme vyšli 50 m od autobusáku, najednou začaly po naší pravé straně sršet jiskry elektrického vedení a začal se řítit kus dvoupatrového domu. Místňáci panikařili. V ulici bylo najednou spoustu prachu, a to spadl jenom takový kousek v porovnání s New Yorkem. Opona spadla.nebo že by zeď? Pokračovali jsme v cestě a za chvíli jsme objevili náš hotel a jen jsme se ubytovali, usnuli jsme.

8.12.2001 - sobota - Asuánská přehrada, velbloudí trhy v Daraw a přesun do Hurghady

V 10.00 jsme se vykolébali z postelí a zašli pojíst něco málo z místních dobrot. Objevili jsme stánek, kde do místního kukuřičného chleba v podobě placek dávali smažené kuličky vyrobené z blíže nezjištěné zeleniny a zeleninový salát. Jedna placička stála jen 0,25 L a po 4 plackách byl člověk najedený. Všichni jsme konstatovali, že kdyby se tyto pokrmy prodávali u nás na ulicích, tak by všechny fast-food stánky zkrachovaly, jelikož tento pokrm byl výjimečně dobrý. Došli jsme na nádraží a akorát jel vlak s místňákama 3. třídy na High Dam. Přehrada, která je velice monumentální. Jejím postavením vzniklo největší jezero na světě. Délka hráze je přes 3,5 km, spodní tloušťka je 980 m a na vrcholu má 110 m, tato přehrada byla postavena ve spolupráci s Ruskem a vodní elektrárna vyrábí elektřinu pro celý Egypt a ještě jej vyvážejí do sousedních států. Za 5L na osobu si kupujeme vstupenku na hráz, ale oficiálně se po hrázi nesmí chodit pěšky, pouze nějakým prostředkem. Proto jedeme minibusem až doprostřed hráze. Prohlídli jsme si to málo k vidění, co tu bylo. Stopli si auto zpět a opět jeli vlakem zpátky do Aswanu. Pojedli jsme dalších pár plněných kapes a s místňáky jedeme minibusem do městečka Daraw, kde se pořádají každý den obrovské velbloudí trhy a průměrně se prodá okolo 2000 velbloudů denně. Jeli jsme krajinou, která vypadala úplně jako skládka. Nánosy bordelu se kupily po stranách a mezi tím domečky z hlíny a děcka hrající si v prachu. Kolem byla spousta much a jiné havěti. Do Daraw jsme dojeli už dost pozdě, ale i tak jsme tam zastihli spoustu velbloudů naložených na kamionech i volně stojících v ohradách. Jeden místňák nám za velmi výhodné platidlo - propisku - ukázal rozdíl mezi dospělým velbloudem a mláďaty. (Zde se zmíním, co je vhodné vzít s sebou do Egypta, abyste maximálně ušetřili: Flašku nějakého alkoholu - dobré platidlo, jelikož je zde asi 5 - 10x dražší než u nás, dále hromadu reklamních průpisek, které dávejte místo bakšiše a pokud si chcete něco dovézt z oáz, tak staré levné hodinky slouží jako dobré platidlo, např. výrobky z velbloudí vlny). Z velbloudího trhu jedeme dále místním minibuskem do Kom Omba a protože se začalo stmívat, tak jsme sedli do vlaku a jeli až do Luxoru, ale vzhledem k tomu, že jsme do Luxoru dojeli až po odjezdu navazujícího autobusu, zůstali jsme ve vlaku a pokračovali (načerno) až do města Quenna (někdy psáno jen Qenna). Tam jsme potkali člověka, který moc nezapadal do obrazu námi vytvořeného místních lidí. Tento člověk byl křesťan (výjimečné), dále uměl dost dobře anglicky, zavedl nás na autobus, věnoval nám na památku přívěšek a nic za to vše nechtěl. To bylo hodně zvláštní. Každý normální muslim se nás snažil ojebat jak se dá. Autobusem jsme jeli do města Hurghada. Toto město je přímořské letovisko u Rudého moře. Dojeli jsme tam o půlnoci a díky naháněčské konkurenci, kteří nám nabízeli čím dál tím víc služeb za čím dál tím míň peněz, se nám podařilo sehnat hotel včetně odvozu a snídaně za 10 L pro všechny. Dojeli jsme, ubytovali se, lehli si a mysleli, že budeme spát. To byla ale dost naivní představa, protože v celé Hurghadě jsou spousty komárů, ale nejvíce jich bylo v našem pokoji. Celou noc na nás pořádali nálety, takže to nebyla prospaná, ale probděná noc.

9.12.2001 - neděle - relax v Hurghadě
Po snídani, která byla tak akorát (vejce, marmeláda, sýr a k tomu sladké rohlíky), jsme vyrazili hledat pláž. Šli jsme a pořád byly jen hotely a rozestavěné resorty, ale pláž nikde. Asi po 10 km na ostrém slunci jsme toho měli tak akorát, a tak jsme zatočili do jednoho resortu, kde měli i slunečníky a lehátka, zaplatili jsme vstupní poplatek a vyvalili se na slunci. Opalovali se a koupali až do cca 17.00. Kromě nás tam už byla jen jedna rodinka důchodců a bohužel taky hovořící česky. Na to, když se začaly ozývat modlitby na Ramadán, měli svéráznou hlášku: "Už se zase modlí, mezuláni jedni." Po cestě zpět na hotel, kterou jsme již absolvovali minibuskem, jsme si zašli na večeři. Toto město je jinak dost drahé, jelikož je dimenzováno na 100000 turistů, ale v této době jich tu mohlo být tak okolo 2000. Takže za 10L na osobu byl celkem problém se najíst (porce byla nesmírně malá), proto jsme se dojedli v McDonaldu. Ještě než jsme došli na hotel, domluvili jsme si potápění na další den.

10.12.2001 - pondělí - potápění v Rudém moři
Měli jsme naštelovaný budík na 7.30, protože jsme se museli nasnídat a dojít k potápěčskému centru, kde se ještě dostavili další 4 Poláci a minibusem jsme všichni dojeli do přístavu, nastoupili na loď, na kterou nastoupilo okolo 20 lidí. Každý z nás dostal požehnání od starého muslima, který kolem nás mával hořícím kadidlem a samozřejmě si za to nechal zaplatit. Asi po 2 hodinách plavby jsme dojeli ke korálovému útesu, nafasovali jsme věci na potápění (neoprény, bomby atd.) a společně s naší průvodkyní ruskou Innou jsme se šli potápět a Marek šnorchlovat. Voda měla 24 stupňů, viditelnost byla celkem dobrá. Pod námi byl korálový útes a v něm plno barevných ryb. Je to asi jako se potápět v obrovském akváriu. Potápěli jsme se však pouze do cca 9 m. Po 50 min jsme vylezli na palubu, převlékli se, usušili a podával se oběd: Pečené brambory, rýže, zeleninový salát, kukuřičný chleba a zeleninové placičky. Peťánkovi bylo jako klasicky na lodi špatně, a tak si dal jenom trochu, aby nekrmil rybičky. Po jídle loď vyrazila k místu našeho druhého ponoru. Opět šlo o korálový útes, jen zde bylo pár větších ryb. Tentokrát jsme byli pod vodou hodinu. Po ponoru se loď vydala zpět na pobřeží a dorazili jsme až při západu slunce. Minibuskem nás hodili k hotelu, my jsme se osprchovali, odpočinuli a vyrazili do města něco pojíst. Dali jsme si obdobu hamburgeru u místňáků, popili colu a šli do hotelu spát.

11.12.2001 - úterý - dlouhá cesta do Suezu
Ráno jsme opět posnídali, když už nám nedali sýr ani marmeládu, protože věděli, že odjíždíme. Došli jsme do města na poštu a hledali autobus. Napřed nám řekli, že autobus nejede, a tak jsme hledali minibus. Tam nám pro změnu řekli, že až se nasbírají lidi, možná ve 4 možná v 5 (za 6 hodin). Nakonec jsme našli jinou přepravní společnost, kde jel autobus hned, a proto nebyl čas se ani najíst. A jeli jsme do města Suez. Vzhledem k tomu, že to je 450 km daleko, tak jsme přes poušť a v okolí Rudého moře jeli až do večera. Autobusové nádraží je mimo centrum, a tak jsme se chvíli snažili dojít do centra pěšky, ale zjistili jsme, že je to dost daleko, a proto jsme jeli minibuskem. Našli jsme si hotel a po odpočinku jsme vyrazili do ulic. Koupili jsme si Guave - ovoce podobné naší hrušce, ale chuťově úplně jiné a šli se podívat na místní fotbal a na diskotéku na ulici, ale jelikož nás nic nezaujalo, tak jsme brzy zalehli.

12.12.2001 - středa - Suezský průplav, Káhira a odlet domů
V 8.00 jsme se vyhrabali z postele a zamířili hledat Suezský průplav. Asi po půl hodině chození a hledání se slitoval jeden místní hodný člověk a vzal nás autem na místo, kde vplouvaly zaoceánské nákladní lodě z Rudého moře do Suezského průplavu. Tento uměle vytvořený kanál je 6 m hluboký a asi 30 m široký. Proplouvali jím lodi v 5minutových intervalech. Po půl hodině okukování plovoucích monster jsme sedli na minibusek, nechali se dovézt na nádraží a v 10.00 jsme vyjeli vlakem, o kterém se kniha Lonely Planet zmiňuje, že by jim jel leda masochista. Nevím, jestli mysleli to, že vlak jede tak prašnou pouští, že se nedá dýchat, nebo to, že ve voze 3. kategorie, kterým jsme jeli i my, bylo asi 3x tolik lidí, než pro kolik to bylo zkonstruováno. Nicméně po 3 hodinách jsme vystoupili v Káhiře na nádraží. Jako klasicky se v kolejišti válely tuny odpadu a my se vydali přes ovocný trh, kde nám v žaludcích skončilo pár nadívaných chlebů, banány a pomeranče, neznámo kam. Došli jsme na zastávku a čekali asi 40 minut než přijel ten správný autobus jedoucí do centra. Pro zajímavost Káhira má sama o sobě 14 milionů obyvatel, takže jít pěšky = túra na celý den. Dojeli jsme na Ramsesovo náměstí a snažili se dojít pěšky do egyptského muzea. Po cestě jsme viděli požár a příjezd hasičů, kteří i v tak hustém provozu dokázali jet celkem rychle (sice jeli přes čtvrtmetrové patníky). Bohužel muzeum zavřeli už v 15.00, a tak nám nezbylo než zabavit se jinak. Vlezli jsme do 1. autobusu a vystoupili skoro až u Citadely, kde byla velmi rušná ulice a na ní se prodávaly grilovaná kuřátka plněná kořeněnou rýží. 1. kuře jsme si hned nechali naporcovat, sehnali si místní chleba a rozhodli se na místě sníst. Rozložili jsme se (nechci psát na nejrušnější ulici, když všechny ulice v Káhiře jsou velmi rušné) na chodníku a pojedli. I pro místní lidi to bylo divadlo. Potom jsme se rozhodli sehnat nějakou vodní dýmku domů. V Egyptě je asi jak v Česku rozšířená hospoda, tak tady kaffeteria, kde si dá člověk čaj a k tomu pokuřuje z vodní dýmky. Celou cestu jsme tahali flašku vodky zakoupenou ještě v Praze na letišti. Snažili jsme se využít její zdejší vysoké hodnoty k výměně za vodní dýmku. Nemohli jsme ale dlouho najít žádného prodejce dýmek, a tak jsme se začali vyptávat přímo v kaffeteriích. Slyšel nás taky jeden zákazník a nabídl se, že pro nás vodní dýmku sežene. Vzal nás do auta, zavezl nás k jednomu prodejci a po dlouhém dohadování jsme tomuto člověku dali flašku vodky a on zaplatil za vodní dýmku, kterou jsme si odvezli. Na letiště jsme jeli už v 6 večer, jelikož už byla tma, vše zajímavé jsme již viděli. Počkali jsme do 3 do rána, kdy nám letělo letadlo do Prahy a po dvou hodinovém zpoždění jsme nakonec odletěli.
Autor:
Publikováno:
30. 4. 2015
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Egypt
Rozloha:
1 001 739 km2
Počet obyvatel:
82 (0 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Káhira
Nejvyšší bod:
Mount Catherine (2 629 m)
Používaný jazyk:
Arabština
Náboženství:
islám 90%, koptské ortodoxní křesťanství 10%
Měna:
egyptská libra (EGP)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
111
Počet publikací celkem:
92
Nejnavštěvovanější země: