16
Afrika > Namibie > Namibie expedičním autem (20.2. - 8.3.2016)
Do Namibie se dostáváme terénním expedičním autem přes hranice z Jihoafrickou republikou. Tedy od jihu. Hranice překračujeme 20.2.2016 ve 20:00. Expediční auto, kterým cestujeme, má na střeše dva rozkládací stany a v těch tuto noc spíme v poušti asi 40 km před termálním pramenem Ai Ais. V noci je podstatně tepleji, než bylo v JAR.

Termální prameny Ai Ais, kaňon Fish Rock a nocleh v Luderitz

21.2.2016 - neděle
Vstáváme opět v 7:00. Rozděláváme gril na dřevěné uhlí a grilujeme na snídani klobásky. Přeci jen Němci této zemi dali něco dobrého. Balíme auto a jedeme do ústí druhého největšího kaňonu na světě (po Grand canyonu v Coloradu) Fish Rock. V tomto konci kaňonu je kemp Ai Ais a v něm koupaliště s termální vodou. Ta nám po dvou nocích bez hygieny dělá dobře. Jsme zde jen do 10:00. Objíždíme kaňon na vyhlídkové místo a kocháme se výhledy. Fakt velký kus země řeka hluboko dole odnesla z dobu své existence. Ve 12:00 u brány parku přibíráme stopaře, který se s námi veze přes poušť ve které vidíme antilopy, zebry a pštrosy, kolem historické vápenky až do městečka Seeheim. Tady si dáváme v bývalé vlakové stanici předělané na hezký penzion, pivo a vysazujeme stopaře. Bez problémů přejíždíme pouští na západ až k moři do města Luderitz, které má maják i kostel. A to i přes to, že vane silný boční vítr a cesta se pomalu zasypává pískem. Město je prý ve stylu art deco. Přemýšlíme, že přenocujeme v kempu Shark island, ale strašně fouká vítr. Zkoušíme popojet asi 4 km severněji na pláž Agate. Děláme dobře. Přímo u pláže jsou postaveny kóje na grilování, které alespoň trochu tvoří závětří. Děláme si skvělé steaky na grilu a k tomu zeleninový salát a grilované brambory. A samozřejmě víno. V noci stále fouká vítr a do toho přímo u auta vříská hyena.

Ghost town Kolmanskop a přejezd pouští Namib do Sossusvlei mezi duny

22.2.2016 - pondělí
Pravidelný režim musí být, a proto vstáváme opět v 7:00. Na snídani připravujeme ovesné vločky, ve městě vybíráme první namibijské peníze tankujeme plnou pro dnešní dlouhý přejezd. Ostatně, je dobré tankovat u každé pumpy, kterou v Namibii potkáte. V 9:00 jsme u města duchů Kolmanskop. Okolo roku 1920 bylo toto město považováno za nejbohatší v Africe. Našly se tu diamanty a ve městě neexistovala jiná měna, než platba těmito drahými kameny. Všechny luxusní baráky jsou zde opuštěné a poušť je pomalu zanáší pískem. Ale zašlá sláva města je ještě vidět. Dá se vlézt do všech domů. Máme i komentovanou prohlídku se spoustou zajímavých informací. Pak přejíždíme 500 km přes vyprahlou poušť a občas vidíme stáda zeber a jiné zvěře. V podvečer vjíždíme do parku Sossuvlei se spoustou vysokých dun. Pavel řádí autem po dunách tak, že zahrabal auto do písku. Bezradně se snažíme auto vykopat a pomalu zapadá slunce. To jsou krásné výhledy. Z jedné strany červánky a z druhé je vidět duha. Ono totiž v poušti i dnes jemně prší! Přijíždí auto s rakouskými paraglidisty a ti mají stejnou myšlenku, jako my. Spát v poušti. Tím, že jsme zahrabáni, mají alespoň záminku, že nám museli pomoci. Auto nám posouvají na rovinu, abychom měli stany rovně a děláme si na večeři vydatnou vaječinu a relaxujeme v nádherném tichu. Bohužel, v okamžiku, kdy už se chystáme spát, přijíždí otravní ochránci parku a nutí nás z parku vyjet. To není tak jednoduché a rychlé. Protože zase musíme ujet těch 60 km k bráně a pak dalších 50 až za hranici parku, abychom ve 2:15 ráno zaparkovali u cesty a konečně mohli jít spát. Překvapivě uprostřed pouště prší.

Přejezd do Wallvis bay a čtyřkolky na Duně 7

23.2.2016 - úterý
Přes den přejíždíme pouští směrem k Wallvis bay. Cestou potkáváme nějaká stará auta v poušti a pozorujeme měsíční krajinu ve které občas vidíme stromy aloe. Kousek před městem je velká písečná duna (Dune 7) a na ní půjčovna čtyřkolek. Skvěle se bavíme ježděním po dunách. Hodina touto zábavou ubíhá opravdu rychle. Nejzábavnější jsou prudké výjezdy či sjezdy. Projíždíme městečko Walvis bay, ale moc se nám to tu nelíbí. Pár vyhlídek a jedeme kousek na sever do města Swakopmund. Musíme sehnat nějakého automechanika, aby nám potvrdil domněnku, že máme problém s náhonem na všechna kola. Teprve třetí mechanik nám vysvětluje, co s tím je, a že to není na jednoduchou opravu, proto voláme do půjčovny, aby nám dovezli nové auto. Slíbili že to zvládnou během zítřka. Ubytováváme se ve velmi hezkém hostelu Desert Sky Backpackers a opět si grilujeme hromady masa včetně jehněčího a divočiny.

Čtyřkolky a sandboarding u Swakopmund a rostlina Welwitschia

24.2.2016 - středa
Dopoledne relaxujeme na hotelu, děláme si snídani. Čekáme, že nám dovezou nové auto, ale potvrzují nám, že to dříve, Jak ve 14:00 nestihnou. Jedeme k nedaleké písečné duně, kde je další půjčovna terénních čtyřkolek. Tentokrát si platíme dvě hodiny na čtyřkolkách a hodinu ježdění na prkně na písečné duně. Náš průvodce je benevolentnější, než předešlý den a jezdíme o trochu rychleji a některé úseky sjezdů či výjezdů jsou i adrenalinové. V polovině děláme zastávku na jízdu na duně po dřevěném prkně. Je třeba nejdříve prkno namazat vazelínou a položit se na břicho. Trochu požďuchnout a už se člověk řítí z duny slušnou rychlostí hlavou dolů. Nahoru se musíme dostat po svých. To je v tom horku docela námaha. Takto to zvládáme několikrát a zkoušíme i jízdu na zádech hlavou dolů. Jsme zpět u půjčovny a už nás čeká náhradní auto. Máme 15 minut na to dojet k ministerstvu turistiky a vyřídit si povolení. Zvládáme to opravdu těsně před zavírací dobou ministerstva a jen co si přehodíme věci z našeho poněkud nefunkčního auta do nově přivezeného, jedeme asi 80 km okružní cestu po Welwitschia road. Tady jsou vidět až 2000 let staré rostliny kompletně adaptované na místní sucho rodově příbuzné s naší borovicí, které mají prakticky celý kmen pod zemí a nad zemí jsou jen dva listy, které se postupně třepí, takže to vypadá jako klubko listí. Rozhodně zajímavé to vidět. Spíme opět v Desert Sky Backpackers.

Skeleton coast, Cape cross (lachtani), mrtvé jezero, krystaly v poušti, vraky na pobřeží, Wondergat (díra do země), řezby v kameni Twyfelfontein a relax u bazénu v Twyfelfontein Country Lodge

25.2.2016 – čtvrtek
V klidu dáváme snídani a v 8:00 vyjíždíme na sever kolem pobřeží přes park Skeleton coast (pobřeží koster). Krajinou, která vypadá jako někde na měsíci, nebo Marsu projíždíme skoro 500 km. Děláme občasné zastávky u rezivějících vraků lodí. V místě Cape Cross je obrovská kolonie lachtanů. Pozorujeme spoustu mláďat, které se narodily v prosinci, jejich matek i mručících otců. Vypadá, že je tu snad několik tisíc lachtanů, spousta na souši, ale i v moři. Nejprve to vypadá, že lachtani si lidí naprosto nevšímají a nechají si i na sebe sáhnout, ale jedna zkušenost, jak po nás jedna lachtanice vystartovala s vyceněnými zuby nám vysvětluje, že zase tak mírumilovní nejsou. Pokračujeme severně kolem spadlé vrtné plošiny a koupeme se v díře, která je naplněna nasyceným solným roztokem. Celé dno i břeh je potažen krystaly soli, které se tu i nabízí u cesty. Pak už odbočujeme na území pradávného kmene Sanů a zastavujeme u opravdu hluboké díry do země Wondergat a jdeme se podívat i na místo chráněné UNESCO Twyfelfontein Rock carvings (řezby do kamene). Je sice po zavírací době, ale nikde nikdo ani plot, proto máme šanci si projít prohlídkovou trasu zcela nerušeni. Na kamenech a skalách se nachází historické řezby zvířat, postav lidí, nebo třeba otisk nohy. Podvečer trávíme v nedalekém rezortu Twyfelfontein Country Lodge, kde můžeme využívat bazén s vodopádem. Tady si člověk opravdu nepřipadá jako uprostřed pouště. Po západu slunce přejíždíme do nedalekého campu Aba Huab. A na grilu si děláme další várku steaků. Po dobrém jídle se dáváme do řeči s provozovateli kempu a ti nás zvou, že mžeme jet jejich autem do vesnice, kterou nemám ani v mapě na místní diskotéku. Neváháme a za chvíli se už vezeme. Po příjezdu se disko zdá být vypnuté, ale během chvíle se rozjíždí hudba a bar a místní se okamžitě slézají doslova jako švábi. Zábava výborná. To, že všichni umí anglicky je obrovská výhoda. O půlnoci nás zase vezou na korbě zpět do kempu.

Soukromé koupání v jezírku v poušti, Organ pipes a Burned mountain

26.2.2016 - pátek
Ráno máme čas. Čekáme na to, až se zaměstnanci campu nachystají a nakonec nás v našem autě jede celkem 6 asi 45 km daleko z toho poslední 4 km mimo cestu. Jednou brodíme řeku a parkujeme u idylického jezírka pod skálou od kterého nejprve odháníme několik krav. Pak nám nebrání nic v jezírku plavat a relaxovat. Na oběd vaříme pro všechny špagety a jedeme zpět do campu. Pak už sami před 17:00 míříme do nedalekého místa, které se jmenuje Organ pipes (varhany) které je tvořeno bazaltovými bloky připomínající varhany. Kousek za nimi je ještě jedna hora, která vypadá jako ohořelá, protože je černá a jmenuje se Burned mountain. Večer už nemáme sílu na žádný další program, proto jen dojídáme špagety z oběda.

Petrified forest a cesta do Opuwo

27.2.2016 – sobota
V 7:00 balíme stany a jedeme do 45 km vzdáleného místa Petrified forest – zkamenělý les. Je to další zajímavost chráněná UNESCO a tudíž zde musíme jít s průvodcem. Ukazují nám kamenné kmeny, které jsou v průměru až 150 cm a na délku až 30 metrů, které díky velkému tlaku absorbovaly minerály a zkameněly. Po této prohlídce nás čeká poněkud adrenalinová jízda. Je jen proto, že řídí David, ale protože nám dochází nafta. Tady se musí tankovat kdykoli je příležitost, protože těch tu moc není. K benzince dojíždíme po 150 km jízdy prakticky jen na výpary v nádrži. Sláva! Neskončíme někde v poušti. Oběd si děláme tak, že prostě zaparkujeme u jednoho domorodého stavení a na ohni si grilujeme klobásky. Díky této zastávce vidíme, že máme díru v pneumatice. Dočasně to řešíme tak, že jen kompresorem dofukujeme, ale jedna z prvních věci ve městě Opuwo děláme, je, že pneumatiku musíme nechat opravit. Chlapci se snaží, ale pak na nás zkouší cenu 650N$. Dobrý pokus. Dostali 110 N$ a byli rádi. Domlouváme si průvodce do domorodých vesnic na další dny a to znamená, že pro vesnice musíme nakoupit zásoby potravin. Velké pytle mouky a cukru to řeší. David a Pavel využívají služeb pouličního holiče a mění své zevnějšky. Opuwem již prochází domorodci a domorodky z okolních kmenů, kteří mají naprosto skvěle upravené vlasy pomocí hlíny. Tou jsou i natření a ženy nosí jen sukénky z kůže nebo peří.

Za kmeny Nimbů a Himbů

28.2.2016 – neděle
V 8:00 jsme u infocentra, kde nás čeká místní průvodce. Nakládáme zásoby, které jsme nakoupili už předešlý den a jedeme s průvodcem K.K. na policejní stanici nahlásit krádež notebooku. To je jako ve zlém snu. Protokol píší ručně a píší jej 3x. Takže v 10:00 (o dvě hodiny později) můžeme vyjet mezi Nimbské kmeny. V první vesnici jsou již lidi tak půl na půl oblečeni tradičně a nebo v moderním, ale to se nám nelíbí, tak jedeme kousek dál od civilizace a daří se nám najít vesnici, kde nejprve jdeme za ženou náčelníka, aby nám udělila povolení se ve vesnici volně pohybovat. To nám dává a můžeme začít fotit. Také jim dáváme polovinu nakoupených zásob. Jdeme se podívat i na pole jak místní pracují. Náš průvodce nás vede zpět do Opuwa, kde nakládáme další polovinu zásob a jedeme na severozápad asi 40 kilometrů mimo cesty a mimo známá místa na mapě. Jedeme ke kmenům Himba, kde ženy nosí jen koženou sukénku vlasy i kůži mají zdobeny červenou hlinkou. Je horko a skoro nikdo ve vesnicích není. Vypadá to jako by všichni byli pryč. Až v podvečer, daleko od civilizace nacházíme vesnici, kde čerstvě porazili krávu a zvou nás, abychom s nimi strávili zbytek dne i noc. Dokonce nám nabízí uvařené maso a čaj. Ale když vidíme, že vodu berou z bahnité kaluže, tak si to odpouštíme. Malé děti pijí kalnou vodu jen tak. Do čaje si místní sypou neuvěřitelné množství cukru. Vtipné je, že když chce člověk do čaje mléko, jednoduše si chytne kozu, které jsou vždy blízko a přímo do hrnku s čajem si nadojí naprosto čerstvé a kolik chce. Místní lidé se po chvíli začnou chovat přirozeně a my si chystáme stany hned vedle vesnice.

Od Himbů k vodopádům Epupa

29.2.2016 – pondělí
Budí nás zvuky vesnice, která se probouzí okolo 7:00. Místní čaj nechceme, proto si vaříme svůj. Během doby, než se uvařila voda se k nám přišla podívat himbská děvčata nejen z vesnice, ve které jsme byli večer, ale i z okolních vesnic. Po chvíli okukování se děvčata dávají do zpěvu a tance. Po snídani jdeme ke kravám a zkoušíme si podojit krávy. Jedeme zpět do Opuwo dotankovat, vyložit průvodce a uvařit si oběd ze zásob. Do odpoledne jedeme 180 km na sever na hranice s Angolou k vodopádům Epupa, které jsou mohutnější, než čekáme. Procházíme kolem břehu a sledujeme mohutnou masu vody padat do hlubiny. Občas nás ovane vodní tříšť, která se z kotle zvedá do slušné výšky. Opravdu příjemná podívaná. Dáváme si koupel v jednom z jezírek nad vodopádem. Po celém dni je to blažený pocit. Jdeme k autu a vidíme, že máme jednu pneumatiku úplně bez vzduchu. Všichni tři se pouštíme do výměny a během chvíle je hotovo. Prostě vypadáme jako sehraná trojka. Hned vedle vodopádů je camp, kde parkujeme na noc. Mají terasu s výhledem na vodopády, kde se velmi dobře pije cider nebo pivo. Zato noc zde je opravdu tristní. Od vody je vlhko, vzduch je horký a stany plné komárů.

Brutální offroad od vodopádů Epupa k vodopádům Ruacana

1.3.2016 - úterý
Z campu vyjíždíme na východ těsně kolem angolských hranic cestou, která je určena pouze pro terénní auta. Místní se diví, že tam tudy chceme jet. Zvláště v období dešťů. Majitel campu říká, že to jedno auto už letos zvládlo a to rozhoduje. Prvních 50 kilometrů je v pohodě, ale pak začíná opravdu brutální cesta. Na některých místech pracují buldozery a po čerstvě rozoraných balvanech a měkké hlíně skáčeme kupředu. Některé výjezdy do kopce vypadají, jako by to měl problémy vyskákat i kamzík, protože obrovské valouny netvoří žádnou cestu, ale spíše připomínají kamennou lavinu. I s tímto si auto, kupodivu, umí poradit. O sjezdech, kdy kloužeme nebo driftujeme ze svahu ani nemluvím. Všechno zvládáme. Při kontrole, jak jsou na tom věci v kufru se nestačíme divit. Během jízdy to tam muselo vypadat jako v pračce. Kusy rozbitých lahví, voda, vyteklé rajčatové protlaky. Prostě totální bordel. Jelikož jedeme kolem řeky, tak není zas takový problém to uklidit. Pokračujeme dále a dostáváme se do kritického místa. Brodu přes řeku ve které písečným korytem teče asi 30 cm hluboká a 4 metry široká řeka. Zkoušíme ji přejet, ale nedaří se. Auto uvízlo v nehlubším místě a každým pokusem o výjezd se jen zakopáváme hlouběji a hlouběji do dna. Voda je tak vysoko, že výfuk nám bublá pod hladinou a pár centimetrů stačí k tomu, abychom začali nabírat vodu i do auta. Celou scénu sledují tři kluci z kmene Himba, kteří s sebou mají i dva koně. Zkoušíme je zapřáhnout, ale koně nejsou zvyklí na to něco tahat, takže to nijak nepomáhá. V největším poledním vedru vybíhám na 6 km dlouhou cestu s jasným cílem. Musím sehnat někoho se silným autem. Ve vesnici jsem za 45 minut a zde, naštěstí, nacházím stavbyvedoucího, který je ochoten vzít své auto, řetězy a zajet nás vyprostit. Když člověk tak běží zelenou divočinou, najednou si uvědomí, že okolo mohou být i predátoři nebo hadi. Kluci také nezahálí. Postupně Himbů přibývá a všichni staví hráz ze dřeva a písku, aby odvedli vodu z koryta jinam. Možná by se jim za několik hodin dílo podařilo. Alespoň zaměstnáváme Himby k tomu, aby pomohli tlačit. Po prvním pokusu, kdy se přetrhl řetěz a naše auto se ani nepohnulo, to vypadá špatně. Zkoušíme to navázat a znovu. Sláva! Konečně jsme na břehu. Himbové od nás dostávají za pomoc zásoby cukru, chléb a sladkosti. Pokračujeme na východ se zastávkou v místní škole, kde učí děti matematiku a angličtinu. To je fajn, protože Himbové zatím anglicky neumí a domlouvat se s nimi u řeky byl docela problém. Takto, za pár let, už většina mladých anglicky bude umět. K vodopádům Ruacana se musíme dostat přes první část hranic mezi Namibií a Angolou. A to i přesto, že jsme stále na namibské straně. Je to však tak těsně u hranic. Ve vodopádech teče voda (díky období dešťů) a vypadá to úchvatně. Jedna část vypadá, jako by to byly stříbrné vlasy. Kolem starého, už krapet popraskaného vodovodu, jdeme dolů pod vodopády. Tím, že je popraskaný, tak i po schodech valí voda. Zábradlí už také chybí. O to je to příjemnější dobrodružství. Zespodu vypadají vodopády ještě vyšší. V horku a po dnešním běhu za záchranou auta ty schody nahoru už nejsou žádná pohoda. Přejíždíme do města Ruacana, kde dokupujeme zásoby, tankujeme auto a do noci jedeme čistě na jih po nově postavené cestě C35. Krásná cesta, že by se tu dalo jet i 140 km/h, ale po cestě se pořád pohybují prakticky neviditelná zvířata jako krávy, osli či kozy. V této rychlosti trefit krávu, tak je to konečná. Proto raději sjíždíme z cesty a jdeme spát. Adrenalinu už bylo dnes až, až.

Lov divočáka v Outjo

2.3.2016 - středa
V 7:40 vyjíždíme dále na jih. Cesta je perfektně postavená, a proto jsme už po poledni v městečku Outjo. V infocentru si domlouváme odpolední lov divoké zvěře a ubytováváme se v Etotongwe lodge. V 15:00 pro nás přijíždí lovecké auto a jedeme nejprve na místo, kde zkoušíme zbraně a mušku. Po dvou střelách už jedeme mezi pastviny, kde se volně pohybuje divoká zvěř. Náš primární zájem je ulovit antilopu oryx (přímorožec). Samice má okolo 250 kg a samec až jednu tunu. To se nám ani po 4 hodinách nedaří. Párkrát mají namále, ale jednou stádo uteklo příliš brzy a podruhé šly rány mimo. Cestou zpět dáváme za vděk alespoň divočákovi, kterého Pavel složil na první ránu přímo do srdce. Podle průvodce to mohlo být asi z 80 metrů. Za tmy přijíždíme do campu a jen co máme postavené stany, přijíždí pro nás vrchní lovčí a veze nás asi kilometr do jejich soukromého baru, kde na velkém grilu dělají maso právě z oryxe, jehněčí a další laskominy. Zpět do campu nás odváží, až už jsme opravdu přecpaní tímto vynikajícím masem s houbovou omáčkou z místních hub.

Lov gazel oryxů a večerní párty

3.3.2016 - čtvrtek
Vstáváme ještě za tmy, protože pro nás přijíždí lovčí Avi a jedeme do stejné oblasti jako předešlý den. Dnes máme v plánu skolit oryxe. To je gazela s rovnými rohy okolo 300 kg. Po 20 minutách má David jednoho na mušce. Zazní rána a oryx běží dál. Střela totiž letěla kousek níže, než měla. Začíná náročná práce stopování raněného zvířete. K tomu prší. Stopujeme podle stop krve, úlomků větviček a občasné stopy kopyta. Po dvou kilometrech stopu ztrácíme, ale máme směr. Jedeme autem a sledujeme okolí. Oryx se objevil. Zazní dvě další rány a zvíře klesá k zemi. Začíná další starost. Jak dostat auto ke zvířeti nebo zvíře k autu. Protože váží přes 350 kg, musíme dojet ke zvířeti. Mačety v našich rukou pomáhají prosekat největší stromky. Máme naloženo a pomalu jedeme z farmy. Najednou se objevuje další oryx a Pavel se jej v okamžiku rozhoduje skolit. Padla rána. Chvíli hledáme a nacházíme perfektně střelený kus. Zvěř vezeme farmářům, kteří už se postarají o zpracování. Do 17.00 relaxujeme u bazénu. Přijíždí pro nás Avi a jedeme nejprve do baru, kde se rozjíždí večírek. Už v náladě se přemísťujeme na zahradu Tonyho (majitel Gem stone store a infocentra). Na stůl nám nosí jednu láhev vina za druhou a na grilu se chystá maso. Dobře se bavíme až do noci.

NP Etosha

4.3.2016 - pátek
Před odjezdem si ještě jdeme zaplavat. K bráně národního parku Etosha to máme 100 km na sever. U vstupu kontrolují, jestli nemáme náhodou u sebe nějaké maso (to my máme na gril). Asi mají strach abychom nekrmili zvířata. Kousek od brány je kemp s bazénem a obědy zde podávají formou švédských stolů. Je 11:00 a tu hodinu do oběda jsme ve vodě. Po jídle konečně jedeme za zvířaty. První, co v tom horku vidíme, je stádo žiraf. Postupně vidíme pštrosy, zebry, antilopy, gazely a jako totální hřeb dne je pár lvů které pozorujeme asi 5 metrů od auta. Oni na oplátku pozorují nás. Pro jistotu zavíráme okna. Projíždíme parkem na východ a zvířata se opakují. Ze šelem už vidíme jen jednu lvici. Pak stáda pakoňů. Zajímavé je i zajet si do etošské vyschlé pánve. Naprosto rovná placka kam až oko dohlédne. Kdysi dávno tu bylo jezero. Bohužel sloni jsou někde zalezlí. Po 18.00 jsme z parku venku. Jedeme do noci na jih do města Grootfontein. Stany stavíme kousek od cesty mimo civilizaci.

Hoba meteorit a Kalahari

5.3.2016 - sobota
Hned na 8.30 se jdeme podívat na největší nalezený meteorit na naší planetě Hoba meteorit. 60 tun kovu v pravidelném tvaru plochého hranolu. Díky tomu při pádu meteoritu do atmosféry klesl na zem stejně jako skáče plochý kámen po hladině. Z toho důvodu se nespálil, nerozpadl ani nevytvořil při dopadu kráter. Po prohlídce jedeme na jih směrem do pouště Kalahari, kde máme v plánu najít nějaké křováky. Jedeme dost dlouho a daleko, ale křováci nikde. V městečku Otjinene se ptáme místních a ti nás teda dostali! Chlap říká, že je z kmene Herero a jede za svou zvěří, že ho máme přibrat a on nás dovede k místu, kde by křováci měli být. Po cestě nám ukazují monument, kdy v roce 1904 Němci dostali nápad vyvraždit všechny Herero. Spoustu z nich postříleli. Po 100 kilometrech, kdy jedeme na sever toho máme tak akorát. Z chlapa nakonec vylezlo, že nechodil do školy a nemá přehled o vzdálenosti. Podle mapy bychom jeli ještě dalších 400 km. Takž chlapa vyhazujeme a jedeme zpět na jih až do města Gobabis. V centru se koná pool party (party u bazénu) a my tam nesmíme chybět. DJ pouští dobré rytmy. Pití je velmi levné a člověk může pařit na břehu nebo ve vodě. Asi po hodině, těsně po setmění se jedeme ubytovat do kempu Trans Kalahari Resort.Na večeři si grilujeme steaky a už pěšky se vracíme na diskotéku u bazénu.

Vrácení auta a přesun do Windhoeku

6.3.2016 - neděle
Pavel si jde naposled zaběhat a my s Davidem už si balíme batohy pomalu tak, jak půjdou do letadla. Jedeme trans kalahárskou dálnicí na západ. Děláme si zastávku u německého hřbitova z roku 1904, kdy tu probíhaly vyhlazovací manévry kmene Herero. V poledne si děláme zastávku na poslední grilování steaků a zbytek zásob konzerv a špaget měníme za sušené maso biltong v jednom krámku. V 15:00 jsme na letišti ve Windhoeku a vracíme auto. I přesto, že jsou na autě nabourané dveře a jedna pneumatika je zničená, díky pojistce, jde vše bez problémů. Zaměstnanec půjčovny nás veze do Trans Kalahari Inn (což je 25 km od letiště a do této vzdálenosti nás mají povinnost z půjčovny dopravit zadarmo. Odtud stopujeme a během chvíle jedeme na korbě auta do centra hlavního města Windhoeku. Poslední 2 km do Chameleon Backpackers sice šlapeme pěšky, ale alespoň máme nějaký pohyb. Po ubytování se jdeme podívat do centra, ale protože je neděle, je všude mrtvo. Jen se můžeme podívat na meteority Gibeon, které zde mají, rádoby umělecky, ztvárněny do fontány (která během naší návštěvy nefungovala). A jediná otevřená, pořádná restaurace mimo KFC je Spur, kde se specializují, jak jinak, na steaky. Jasná volba. Ale z těmi, co jsme si celou dobu grilovali sami, se to nedá vůbec srovnávat. Přejedení se ještě jdeme projít kolem nejstaršího evangelického kostela v Namibii, domlouváme si auto na zítřejší odvoz a jdeme zpět do Chameleon Backpackers.



Autor:
Publikováno:
6. 5. 2016
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Namibie
Rozloha:
825 418 km2
Počet obyvatel:
2 030 692 (2 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Windhoek
Nejvyšší bod:
Konigstein (2 606 m)
Používaný jazyk:
Angličtina, Oshiwambo, Afrikánština, Němčina
Náboženství:
luteránské křesťanství
Měna:
namibijský dolar (NAD)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
114
Počet publikací celkem:
104
Nejnavštěvovanější země: