16
Afrika > Senegal, Guinea, Gambie, Mauritánie > Senegal, Mauritánie, Gambie a Guinea (17.1. - 5.2.2018)

Guinejská ambasáda, ostrov Gorée a Le Patio bar

17.1.2018 - středa
Letem TAP Portugal z Vídně přes Lisabon ve 2:15 ráno přistáváme na letišti v Dakaru. Směnárny nefungují a bankomaty taky ne, ale místní šmelináři nám ochotně mění Eura na Západoafrický frank (CFA), takže můžeme začít smlouvat dopravu do 45 km vzdáleného centra. Autobusem by to vyšlo na 18 000 CFA, takže smlouváme černé taxi na 16 000 CFA, které nás veze do hotelu Chez Angez, který jsme si objednali předem přes internet. Ve 4:00 jdeme konečně spát. Moc teplo v noci není. Teplota klesá pod 16°C.
Vstáváme v 9:30 a v hotelu si dáváme skromnou snídani a jdeme do víru města. Dakar je opravdu rušné město se spoustou stánků po krajích chodníků, které jsou spíše písečné stezky. Dláždění neexistuje. Kolem je neustálý tok tisíců lidí a silnice jsou jedna velká zácpa. Po chvíli naskakujeme do minibusu a s jedním přestupem jdeme do čtvrti Mermoz, kde se nachází Guinejská ambasáda. Zde vyplňujeme formuláře, odevzdáváme pasy, každý dvě fotografie a 110€ na hlavu za vízum.
Dalším autobusem, kde po nás nechtějí zaplatit (jízda minibusem po městě stojí 50-100CFA, tedy 1 až dvě Koruny) jedeme směr Medina - centrum. Cestou je taková zácpa, že vystupujeme, jdeme vybrat peníze, koupit pití, projít se kolem místa, které způsobilo zácpu. Vidíme zřejmě zbytky po boji těžkooděnců místní policie a nějakých radikálů. Na cestě je spousta kamení a vystřílených kartuší od slzného plynu. Přestává nás bavit jít pěšky a nastupujeme do autobusu. Jaký div, je to ten stejný, že kterého jsme před časem vystoupili!
Autobus konečně přijíždí do Mediny a my jdeme několik kilometrů pěšky kolem pobřeží k přístavu. Tam nastává nemilá situace, když nás ozbrojený policista nechce bez pasů pustit. Pak si sprostě řekl o úplatek. Je nám to proti srsti, ale abychom mohli odplout na ostrov Gorée, musíme se podrobit. Přišel si tak během chvíle na 2000 CFA.
V 16:00 vyplouváme na 4 km plavbu. Ostrov, který kdysi sloužil jako seřadiště otroků, kteří se odtud vyváželi má svou koloniální architekturu, spoustu starých děl, muzeum a House of Slaves (dům otroků), kde se shromažďovali otroci před cestou do Ameriky a museli projít takzvanými Dveřmi bez návratu. V 18:00 odplouváme poslední lodí zpět na pevninu.
Složitým způsobem, protože jsou cesty buď ucpané, nebo po nich pro změnu nejede žádný autobus, se dostáváme, již za tmy, do našeho hotelu. Cestou si u stánkaře dáváme vábně vypadající plněnou bagetu smaženou cibulkou a masem. Ještě, že kupujeme jen jednu. Je plněná grilovanými játry. Ani ve třech to nezvládáme sníst (nikdo z nás nemá játra v lásce). Na desinfekci si kupujeme místní Pastis (45% alkohol s anýzem). Na pokoji chvíli desinfikujeme, ale náš průvodce Lonely Planet nám tvrdí, že Dakar je město barů a klubů. Proto se do jednoho vyhlášeného necháváme odvézt taxi. Jmenuje se Le Patio a v klubu to vypadá tak, že jsou zde oddělené prostory s posezením a bary, které zastřešují dvě vzrostlé palmy a nic víc. Klub je docela plný a asi z poloviny bělochy. Dáváme si několik piv a vodní dýmku a v noci nás taxi opět veze na hotel.

Ambasáda Guinea, ukradená peněženka, Růžové jezero a město Saint-Louis

18.1.2018 - čtvrtek
Po včerejším večírku vstáváme v 10:00 a jedeme si pro naše pasy na ambasádu. V jednom z přeplněných autobusů se nějakému chmatákovi podařilo ukrást mi peněženku s menším obnosem, ale hlavně jsem přišel o platební karty. Naštěstí byl pas ještě na ambasádě. Dostali jsme multiple entry visa a bereme si taxi k Růžovému jezeru (Lac Retba). Prodíráme se zácpami, taxikář se občas ptá na cestu, ale nakonec zdárně vystupujeme u vesničky se suvenýry na břehu jezera. Prodejci se nám snaží vnutit své zboží, ale nás zajímá jen zvláštní voda tohoto jezera. Voda je totiž růžová. Žije v ní plankton, který toto působí. Ale jinak je to nasycený solný roztok ve 40% koncentraci, což je o 50% víc, než voda v Mrtvém moři a 10 krát více, než voda v oceánu. Voda není úplně studená, ale fouká silný vítr. Do vody nakonec leze jen Pavel, a protože tahle voda silně nadnáší, není se ani schopen potopit. Dáváme si zde i předražené jídlo. Ale není jiná možnost. Grilované rybky s hranolky.
Také se jdeme kousek projít k písečným dunám, ale čas nás tlačí, proto díky několika přestupům vystupujeme v rybářské vesnici Kayar. Vítá nás smrad hnijících ryb a všude kolem neuvěřitelný binec. Jdeme se podívat na pláž, která pod množstvím štíhlých barevných dřevěných lodí a tisíců lidí, není téměř vidět. Opravdu všude na břehu jsou naskládány tyto rybářské lodi a na vlnách na moři jich je také spousta. V mumraji běhají od lodí lidé s bednami plnými ryb. Prostě neuvěřitelný chaos jakoby z jiné planety. Původně jsme si mysleli, že se zde najíme a ubytujeme, ale ten děsný smrad a nepořádek nás od toho odradil. Jedeme s několika přestupy do města Thiés, odkud jezdí takové větší auta, něco jako sdílené taxi do města Saint Louis. Jedním takovým jedeme až do 1 do rána. Cestou nás zastavuje kontrola a bere si úplatek 3 propisky, abychom mohli jet dále. V Saint Louis nás taxi veze do hotelu Cafe des Arts, kde se ubytováváme.

Saint-Louis a Mauritánie

19.1.2018 - pátek
Vstáváme v 9:00, jdeme si projít kousek úzkého ostrova na kterém jsme spali a je součástí města Saint-Louis a zároveň dlouhého úzkého pásu ostrůvků, kterým se říká Berberský Jazyk. Po chvíli jsme odchyceni chlápkem s primitivním povozem se zapřaženým koníkem a ten nás vozí po celém ostrově. Je to tu zapsáno v UNESCO, ale je vidět, že budovy chátrají. Na vodě je spousta rybářů na svých úzkých lodích a někteří chytají do sítí přímo ze břehu. Drožkáře zastavujeme u pouliční prodavačky plněných baget. Za pár korun máme velmi vydatnou snídani. Máme snad všechny druhy přes tuňákovou, čočkovou, cizrnovou, vaječnou až po játrovou.
Po 11:00 přecházíme 580 metrů dlouhý most Pont Faidherbe spojující ostrov s pevninou. Snažíme se dostat do hraničního města Rosso Sénégal. Máme štěstí. Z autobusáku zrovna odjíždí plný minibus. Ve 13:00 bez problémů dostáváme výstupní razítko a nasedáme na malou starou loďku, která nás přes řeku veze do Mauritanie. Tady je na všechno čas. Teprve v 16:00 přichází úředník oprávněn vydávat víza. Do té doby jen posedáváme v prachu, který je všudypřítomný. Za 55€ na osobu začínají vystavovat nejprve Petrovi. Jakmile má vízum v pase, jde směnit Eura na místní měnu Ouguiya (MRO). Druhý dostává víza Pavel, ale Davidovi víza nedali. Protože mu pas končí za 3 měsíce. Snažíme se je přesvědčit, ale ani telefonát nadřízenému nepomohl. Zkrátka David sedá zpět do loďky a vrací se do Senegalu.
Petr s Pavlem ještě nemají vyhráno. Hned nás zastavuje nějaký úředník a má pro nás nachystány papíry, že máme tolik a tolik místní měny a ať ukážeme, kolik máme peněz. A když Petr vytáhl místní měnu, tak okamžitě začali kde, že jsem to vyměnil a pokud nemáme potvrzení, tak zaplatíme 10 000 MRO (25€). Samozřejmě je to podvod, ale nakonec odcházíme o 4000 MRO lehčí. Nasedáme do auta, které po dlouhé době vyjíždí do hlavního města Nouakchott. Přesněji v 17:30. Tedy na hranicích zabité 4 hodiny času. V autě nás jede celkem 9 a na střeše je přivázána hromada nákladu, pro nějž musíme každou chvíli zastavovat a dotahovat popruhy. Nouakchott je od hranic 200 km.
Cesta připomíná spíše tankodrom, tudíž se jede děsně pomalu. Krajina je úplně jiná než v Senegalu. Je to vyprahlá písečná poušť, většinu cesty vidíme duny a k tomu patří bedouinské stany, velbloudi, kozy a nepořádek. Autu trvá dojet do hlavního města děsně dlouho. V centru vystupujeme ve 23:00 a ubytování máme v Meson d´hotes Jeloua. Hezký guesthouse a dokonce na pokoji teče teplá voda!

Nouakchott a cesta zpět do Dakaru a celá noc v autobuse

20.1.2018 - sobota
Vstáváme v 6:45 a jdeme se projít do centra Nouakchottu. Procházíme se kolem Velké mešity, Národní banky, Národního muzea a snažíme se vyměnit nějaká Eura. Vybrat z bankomatů v této zemi není možné. V jednom hotelu mění, ale za hrozný kurz, ale recepční někomu volá a my jdeme na překupníka čekat na silnici. Z Jeepu vyskakují tři Arabi v klasickém oblečení I s turbany na hlavách a chvíli se přeme o to kolik nám mají dát, ale dopadlo to k oboustranné spokojenosti. Taky zde hledáme dvě místní cache. Jediné které můžeme odlovit v tomto státě. Mauritanie je rozhodně méně vyspělá oproti Senegalu. I v hlavním městě je všude špína a moderních budov je zde opravdu málo. Na ulici si dáváme vynikající plněné bagety a taxi nás veze do Garage Rosso. Přijíždíme včas, nastupujeme do svižného minibusu, který nás veze přes poušť k hranicím do města Rosso. Ještě na mauritánijské straně měníme zbytek místní měny v jednom z obchůdků na Západoafrický frank, na hranici složitě čekáme na výstupní razítko že země. Trvá to děsně dlouho. Prý, protože jim nejede síť a vše opisují manuálně. Ale nakonec nás pouští.
Trajekt, který je přes řeku zadarmo, nejede, tudíž musíme nastoupit do přeplněné bárky do které navíc teče dírou v trupu lodi a spolu asi s 50 místními se přeplavujeme do Rosso Sénégal. Zde už je proces rychlejší. Jen chtějí vidět očkovací průkaz. Jdeme kousek přes vesnici pěšky a vidíme jak plaví koně a ve špinavé vodě se lidé kopou a perou prádlo. Vesměs mladé holky a děti. Když jsme se přiblížili, abychom mohli fotit, zdvihlo se pozdvižení, no a když jsme vytáhli pytlík bonbónů, strhla se doslova vřava. Zde ještě působí zákon džungle ve stylu urvi si, co můžeš. Nakonec jsem je postavil do latě a rozdával po jenom. Během vteřin se po bonbónech jen zaprášilo.
Pak už taxi a následně minibusem jedeme do Saint Luis, kde na nás čeká David. V 16:30 se shledáváme všichni tři na autobusovém terminálu, kde si dáváme na ulici kuře s rýží na cibulce a zakusujeme to čerstvě upečenou bagetou. Rozhodnutí, že do Dakaru chceme jet velkým autobusem a ne se už mačkat v nějakém autě nás stojí několik hodin čekání. Toto rozhodnutí zpětně vidíme jako zcela špatné. Jak auta, tak i autobusy tady nemají pevně stanovený odjezd. Prostě se čeká tak dlouho až se naplní. V našem případě se čeká do 20:00. Ale jsme najedení, máme vodu a bagety a čas utíká relativně rychle. Konečně vyjíždíme. Namísto rychlé jízdy autobus každou chvíli zastavuje a z plně naložené střechy, kde může být odhadem několik tun rýže, rybích konzerv a dalšího jídla, se skládá zboží. Aby toho nebylo málo, cca ve 3:00 se autobus porouchal a snaží se nás narvat do dodávky silně připomínající pohřební vůz. To dostává David klaustrofobickou paniku a odmítá se tam narvat. Naštěstí za chvíli přijíždí další autobus kterým v pomalých přískocích, protože je to stejné jako v prvním autobuse, přijíždíme v 5:00 ráno do Dakaru.

Přes hranice do Gambie a Serekunda

21.1.2018 - neděle
Máme obrovské štěstí. Sotva jsme vystoupili z autobusu že Saint Louis v Dakaru, je zde připraven autobus, který jede až do Kaolacku. To je město na cestě do Gambie. V autobuse se dokonce topí, takže jsme schopni i trochu se vyspat. V Kaolacku jsme v 10:00.
Tady se musím zastavit, že včerejší jídlo nikomu úplně nesedlo. Petr měl štěstí, že když autobus v noci vykládal zboží, našel záchod, který stihl 3x použít. Pavla to chytlo o pár hodin později a vyskakoval z autobusu a musel si jen přidřepnout mezi auta. A v Kaolacku to postihlo nakonec i Davida. Ten šel, kam chodí všichni místní, tedy do přírody, která ovšem připomínala minové pole. Ve 12:00 odjíždíme minibusem do hraničního města s Gambií, Karang.
Za hodinu jsme zde. Razítko o výstupu že Senegalu máme během chvilky v pase. Problém nastává v tom, že prý potřebujeme do Gambie víza. Jsme prostě na seznamu postkomunistických zemí a vízum má stát 60€. Po dotazu, zda by bylo možné to získat levněji, úředník přikyvuje a nakonec platíme 70€ za všechny. Už jsme skoro za hranicemi, ale najednou nás zastavují protidrogoví úředníci a prohledávání nám batohy. David má hromady léků a jeden z nich je na spaní. Podle jejich nařízení musí mít k lékům předpis. Velký problém. Hrozí mu zadržení v base a soud. V neděli sehnat doktora, který by mu vystavil předpis a poslal na mail je nadlidský výkon, ale i ti jsme zvládli. Nezvládáme, ale připojit jakékoli zařízení k internetu ani na Gambijské ani na Senegalské straně, kde se snažíme chytit signál nebo najít někoho s internetem. Marná snaha! Nakonec, asi po třech hodinách má David vyloupat léky do sáčku aby nebylo poznat, které léky to jsou a můžeme jít. Ani si neřekli o úplatek. Je krásné, že v Gambii je úřední jazyk angličtina a my se bez problémů domlouváme.
Směňujeme € na Gambijské dolary a necháváme se odvézt do města Barra, odkud jede trajekt přes deltu řeky. Po 40 minutách plavby jsme na poloostrově v hlavním městě Banjul. Davidovi při pokusu vybrat z bankomatu místní měnu bankomat po vtíravé hlášce "Please, insert your card" (Prosím, vložte kartu) hlásí stejnou hlášku, i když už tam kartu vložil. Zoufalé mačkání všech tlačítek a automat stále podbízivě hlásí "Please, insert your card". Jako by už jednu nesežral. No, druhou tam raději nedáváme a chytáme taxi do oblasti Serekunda (ne, nedělám si srandu, fakt se to tak jmenuje). Obcházíme několik hotelů, ale prý je high season (sezóna), ale je všechno plné.
Nakonec jsme si našli rezort Sun Beach. Raketová cena za nic moc kvalitu, ale máme bungalov skoro u moře na dvě noci. K tomu patří i bazén, do kterého se jdeme ovlažit. Na večeři jdeme na Serekunda Strip, kde je hospoda na hospodě. Unaveni po dlouhém cestování se taxi vracíme na hotel.

Den u moře a Crocodile pool

22.1.2018 - pondělí
Petr vstává před 8:00 a jde si zaběhat po pláži a najít dvě cache. Na snídani jdeme v 9:30 a po jídle se přesouváme k bazénu. Jednu chvíli hrajeme vodní basketbal a odpočíváme. Po tom cestování autobusy to tělo potřebuje. Na oběd si jdeme na pláž a dáváme si rybu a pivo. Když už jsme u moře, jdeme si i do něj zaplavat.
V 15:00 sedáme do taxi a jedeme ke Crocodile pool (Krokodýlí bazén). Je to jáma s brčálově zelenou vodou a kolem se povalují různě velcí krokodýli nilští. Není mezi nimi ani námi žádná bariéra a někteří odpočívají i na cestičce před námi. Nejprve máme respekt a z uctivé je obcházíme. Ale pak nám jeden místní ukazuje nám, že se můžeme té dvoumetrové potvory klidně dotknout. Že žrala ráno. S respektem se ke krokodýlovi přibližujeme a opatrně jej zkoušíme uchopit za nohu. Kupodivu nám zůstaly všechny končetiny. Jezírko si obcházíme a necháme se zavést zpět na hotel.
Večer se jdeme projít jen na pivo na nedalekou silnici a večeříme v našem hotelu výborné kozí maso.

Prozkoumávání Gambie při pobřeží

23.1.2018 - úterý
Po snídani se jdeme odhlásit z hotelu a bereme si taxi do Monkey parku, který je jen 2 km daleko od našeho hotelu. Na bráně se nás snaží přesvědčit, že si máme vzít průvodce, protože jinak negarantují, že uvidíme opice. Nevěříme a dobře děláme. Opice jsou všude a vůči lidem velmi krotké. Tím, že jsme si na bráně koupili burské oříšky, opice si je od nás opatrně berou z rukou a ty odvážnější nám vyskakují na rameno a hoví si tam a pojídají ořechy.
Po tomto zážitku přejíždíme do Abuko Nature Reserve. Procházka po pralesní pěšině, kde vidíme místní ptactvo, vodní ještěrky a na samém konci, tedy v polovině okruhu, je útočiště pro zvířecí sirotky. Mají tu několik hyen a pár druhů ptáků.
Dlouze přesvědčujeme taxikáře, aby s námi zajel do vesničky Kubuneh. Podle průvodce víme, že jsou zde mezinárodními umělci pomalované zdi primitivních domů místních stavení. Malby vidíme přímo z auta, které díky neexistenci silnice jede velmi pomalu. Zajímavá zastávka byla v jednom domě, kde bydlel náš taxikář se svou rozvětvenou rodinou. Vypadá to asi jako u nás někde ve starém chlívku, špinavé popraskané zdi, místo dveří jen kus látky, v místnostech stará postel na které obvykle někdo I teď v 15:00 spal. Záchod samozřejmě suchý na špinavém dvorku. Taxikář se nás hrdě ptá, jak se nám u něj doma líbí. Jsme dobří herci. Zděšení a nechuť maskujeme úsměvem a horlivým přitakáním, že to tam má super.
Necháváme se odvézt do Sukuta camping, což je příjemné místo provozované rakouskou majitelkou a kde se na dnešní noc ubytováváme. Pavel je nemocný a už nikam nejde, ale Petr s Davidem si našli příjemnou hospodu Blue kitchen, kde skvěle vaří a, světe div se, čepují pivo. Dali jsme si jich několik.

Kamenné kruhy Wassu a ostrovní město Janjanbureh

24.1.2018 - středa
Vstáváme v 8:00, dokupujeme vodu a minibusy přejíždíme do hlavního města Banjul. V přístavu jdeme na některá mola a snažíme se najít loď která by nás vzala proti proudu. Marně. Ale alespoň zde vidíme polorozpadlé, nebo i některé potopené lodě. Nezbývá, než než si koupit lístek na trajekt do Barra a počkat až jeden přijede. To se stalo chvíli po 12:00. V Barra si na ulici dáváme plněné bagety kozím masem nebo kuřecím s cibulí a kupujeme vodu na další dlouhou cestu. Nastupujeme do minibusu a jedeme po severním břehu řeky do vnitrozemí do města Wassu. Cestou míjíme převrácený kamion, že kterého se vyspaly hromady arašídů. Kdyby na to přišly opice, měli by cestu uklizenou hned.
Ve Wassu vystupujeme až v 17:00. Pavel domlouvá dopravu na povoze taženém oslem. Je to jen 500 metrů, ale alespoň si místní přijde na nějaké peníze. Wassu Stone circles jsou kamenné monolity postavené do kruhu a před více než 1200 lety sloužily jako pohřebiště. Tato oblast je zapsána v UNESCO. Osel nás veze zpět k cestě a stopujeme auto jedoucí k přívozu na ostrovní město Janjanbureh. Je to ostrovní město v koloniálním stylu, které pod názvem Georgetown bylo v minulosti správní město.
Malým trajektem jedeme na ostrov a přímo u vody se ubytováváme. Při západu slunce se jdeme do řeky vykoupat, ale hned nás ožužlávají nějaké rybky, takže na velké plavání to není. Nedaleko té špeluňky, které říkáme hotel, je restaurace Bendula's a před ní sedí prodavačka grilovaných ryb. Objednáváme si pro každého dvě ryby a můžeme si to sníst v restauraci, kde si kupujeme pouze pití. Tímto způsobem šetříme značnou částku a ryby jsou výborné. Po návratu do hotelu (když píšu slovo hotel, zvedají se mi koutky úst nad tím honosným označením). Kde popíjí majitel nedaleko kotvící lodi. David s Pavlem jsou spát a Petr si s ním povídá do 1 do rána. Ono s lahví Pastisu se vykládá dobře.

Plavba po řece Gambie a opět Senegal

25.1.2018 - čtvrtek
Pavel stále chrchlá. Už třetí den. Ale zatím to nevypadá na nic vážného. V 7:30 hledáme, kdo by nám kde udělal plněné bagety míchanými vajíčky a vyměnil Eura. Obojí sháníme relativně brzy. Další úkol, přesvědčit převozníka s lodí, že dnes nebude jezdit přes řeku, ale odveze nás 18 km proti proudu. Nakonec se domlouváme na ceně a za chvíli už pomalu jedeme. Krom hezké krajiny vidíme ve vodě i dvě mrtvé obrovské anakondy (hady), opice ve větvích na břehu, spousty ptáků, mezi nimi i orla říčního. Hrochy, ani krokodýly nepotkáváme. Bohužel.
V poledne připlouváme do vesnice Bansang a jdeme se podívat do největší základní školy v regionu. Chodí sem až 1500 dětí. Protože škola je trochu menší, děti chodí na dvě směny. Zástupce ředitele nás provází i do tříd. Dětem dáváme hromadu propisek a paní učitelce sáček s bonbóny, aby je rozdala těm nejlepším dětem. Ona to, ale rozdala plošně. Z Bansangu přejíždíme autobusem Gelli-gelli do vesnice Basse Santa Su. Zde si kupujeme bagety a sardinky a máme to k obědu jen tak na ulici. Nakonec jedeme posledních 8 km na hranici se Senegalem na hraniční přechod Sabi. Tady to vypadá, že snad ani auta ani lidi tento přechod nepoužívají. Všude mrtvo. Během chvilky máme v pasech výstupní razítko a jdeme asi kilometr územím nikoho. Je děsně horko. Na senegalské hranici je stejně pusto. Úředníci nechápou, že jdeme pěšky. Nějaký čas trvá, než se objeví auto ochotné nás odvézt do města Vélingara. Už je slyšet zase jen francouzština. Ve Vélingaře přestupujeme na Gelli-gelli a jedeme do města Tambacounda.
. Tady čekáme pár desítek minut na Gelli-gelli do města Kedougou.
Minibus přijíždí, nasedáme ve 20:00 a čekáme.
Čekáme 2 hodiny. Minibus se rozjíždí. Jedeme asi 500 metrů. Tankujeme. A jedeme. Zpět na stanoviště autobusů.
Čekáme další hodinu. Je 23:00 a konečně vyjíždíme. Nejprve je cesta v pohodě, ale pak zmizí asfalt a objeví se hluboké díry v prašné vozovce. Řidič s námi a nákladem nábytku na střeše obratně kličkuje, což znamená, že se naprosto nedá spát. Jízda trvá celou noc.

Vodopády Dindéfélo a pěšky do Guinei

26.1.2018 - pátek
Do města Kedougou přijíždíme v 5:30 ráno. Na garre routierre (stanoviště autobusů) ještě všichni spí, nebo se ohřívají u ohňů z hořících plastů. My čekáme na rozednění a na nějaký spoj k vodopádům Dindéfélo, ale nakonec musíme usmlouvat taxi, aby nás těch 26 km odvezl.
Už chápeme, proč se každý kroutí že to je daleko. Ono to daleko nebylo, ale cesta spíše nebyla, než byla. V 9:00 jsme ve vesnici Dindéfélo, necháváme si dělat na snídani omeletu v bagetě a s čajem. Poté vyrážíme vzhůru na náhorní plošinu nad vodopádem. Je to docela stoupák. Kopec má přes 400 metrů. Na náhorní planině jsou zajímavé útvary vytvořené termíny a erozí. Vypadá to jako obrovské hřiby. Na planině se nachází vesnička Dande s chýšemi z rákosí. Děti a ženy perou polonahé prádlo v potůčku, který zde protéká. Bohužel se z náhorní plošiny nedá dostat k vodopádům a kus cesty se musíme vrátit na správný chodníček vedoucí k 320 metrů vysokému vodopádu. Pod nádherným vodopádem je hluboké jezírko ve kterém se okamžitě koupeme. Voda je až překvapivě ledová.
Asi hodinu relaxujeme, načež se vydáváme na dlouhou, prašnou, náročnou pěší stezku, která byla stezkou jen v naší mapě. Ve skutečnosti se prodíráme roštím, bambusem a lezeme po skalách, ale nakonec jsme na místě, kde stojí hraniční kámen mezi Senegalem a Guineou. Ale nic jiného tu není. Žádná budka, žádný hraniční přechod. My už zcela vyprahlí a bez dalších zásob vody šlapeme pěšky do Guinei. Za celou dobu kolem nás nic nejede. Podle mapy je tohle největší hraniční přechod mezi těmito zeměmi. První vesnice je vzdálená 3.6 km, které musíme ujít. Tam nás teprve nějaká celnice. Protože máme víza v pasech již z Dakaru, během chvilky dostáváme razítko a můžeme si koupit plechovku nějaké sladké břečky. Nic jiného tu k pití nemají. Hranice I vesnice tvoří pouze několik chýší s rákosí. Ani tady není nijaký náznak po nějaké silnici nebo silničním ruchu. Ale po chvíli přijíždí plně naložené auto a lidé sedí I na hromadě pytlů na střeše.
Chceme se dostat do prvního, dle mapy, většího města, které se jmenuje Mali. Řidič nám dovoluje za úplatu přisednout na střechu. Jízda je to neuvěřitelně pomalá a vyžaduje dobrou fyzickou kondici všech cestujících. Stezka, kterou se auto prodíráme rozhodně není pro nezkušené jezdce. Kameny, výmoly, říční brody. Z vrchu na nás útočí větve stromů. Když jsou nějaká místa extrémně nesjízdná, nebo auto zapadne, musíme seskočit a jít pěšky. Totéž musí udělat asi 20 dalších pasažérů včetně ženských s dětmi. V jednom místě řidič v noci vykládá celou posádku a všichni poctivě zdoláváme jednu horu. Pochod byl asi 4 km dlouhý. No a takových, již trochu kratších nočních pochodů absolvujeme několik. Do města Mali přijíždíme ve 3 ráno! Tedy necelých 100 kilometrů od hranic máme za 11 hodin. Bohužel, jak vidíme, ani v Mali není asfalt, ale jen prašná hliněná cesta. Drzý dotaz, jestli nás řidič neubytuje u sebe doma se oplácí, jsme uvedení do místnosti s velkou postelí na které někdo spí. Problém se řeší hned. Ten někdo si, stejně jako řidič, lehá na zem a my máme volnou postel. Ještě, že s sebou máme ty spacáky.

Prašnou cestou do Dalaba

27.1.2018 - sobota
V 6:30 nás budí a sedáme do sdíleného taxi do města Labé. Asi naše nejsilnější jízda v životě. Řidič po prašné hliněné silnici jede jako ďas a nemá těsný kufr. Tím se do prostoru pro pasažéry dostává obrovské množství prachu, který nás pokrývá od hlavy až k patě. Doslova. Z auta vystupujeme zaprášení, jako bychom zrovna vyfárali z dolů na železnou rudu. Prach je totiž červený. V Labé se snažíme oprášit a na ulici si dáváme blíže neidentifikované maso na špízu s čerstvou cibulí s bagetou. To všechno zaléváme litry vody, kterou se nám podařilo konečně koupit a měníme Eura na místní měnu.
Protože sdílená auta do města Dalaba jezdí odjinud, každý nasedáme za záda jednomu motorkáři a necháváme se tam odvézt. Problém s tím, že v autě, které jede do Dalaby, chybí jedno místo řešíme tak, že podplácíme jednoho pasažéra, aby jel v kufru auta. I tak se děsně mačkáme, ale cesta je již asfaltová, takže to není taková hrůza.
Dalaba leží ve výšce 1200 metrů a je obklopena hustou zelení. My jdeme rovnou na ubytování do hotelu Du Fouta SIB, který už je prý historický a je z něj hezký výhled do údolí. Teplá voda v koupelně pomohla zbavit se nánosů prachu, necháváme si vyprat a konečně chvíli relaxujeme.
Je vidět, že se dlouhá cesta podepsala na všech. Přímo v hotelu si objednáváme večeři a v 18:00 jdeme spát.

Pont de Dieu a večírek v Dalaba

28.1.2018 - neděle
Vstáváme v 8:00. V hotelu máme zajištěnou snídani. Tady se seznamujeme se zajímavým člověkem z Polska. Ten se k nám přidává a jdeme na 16 km dlouhou túru. Náš cíl je Pont de Dieu (Most Bohů). Jdeme cestou, necestou a každou chvíli se ptáme. Naše mapy mlčí. Asi v polovině cesty se k nám přidávají dva kluci, kteří nám ukazují cestu. Po kilometrech chůze po prašné cestě se před námi najednou objevuje přírodní most nad řekou, která v místě tvoří nádherné vodopády a tůně. Kluci nám ukazují, že se dá po větvích a skále slézt pod vodopády odkud je hezký výhled na vodopády. Dole pod vodopády jsou políčka se zeleninou, kterou okopávají místní ženy. Kluci nás vedou okolo a dostáváme se zpět na přírodní most pod kterým se jdeme vykoupat. Voda je příjemně osvěžující.
Po koupeli se vracíme do města, kde se u mešity objevil trh se vším možným, ale převážně zeleninou. Kupujeme si cibuli a zázvor a jdeme do doporučené restaurace na oběd. Jmenuje se restaurant Moderne. Podle jídelního lístku si vybíráme každý jiné jídlo. Například špagety s hovězím masem, nebo rýži a hovězí. Nakonec donesli všem nějaké maso s hranolky. Úsměvné. A sranda je, když jim pochvalujeme špagety, usmívají se a děkují. Po jídle se loučíme s Polákem a jdeme přes restaurant Tangama. Prodávají zde levný alkohol, který si kupujeme jako léčivo s sebou na hotel. Do 21:00 odpočíváme. Máme objednánu večeři. Výborné kozí maso s bramborem a jako zákusek flambované palačinky. Po jídle se necháváme odvézt do jediného fungujícího nočního klubu Geneve. Na parketu se tančí na živou hudbu a my popíjíme místní pivo a vodku s energy drinkem. Večírek se protahuje do 2:00.

Kožedělná dílna, město Kindia a jediná cache v Guinei

29.1.2018 - pondělí
Po včerejším večírku vstáváme výrazně později, než jsme původně plánovali. Po hotelové snídani jdeme do centra k mešitě u které je dílna na kožené výrobky Cooperative des Cordonniers. Prohlídka trvá jen chvíli. Je to vlastně jen jedna větší místnost, kde mají kožené sandály, kabelky a výrobky. Je tu i pár řemeslníků kteří něco vyrábějí.
Po prohlídce sedáme do sdíleného taxi, které přejmenováváme na taxi sardine (protože nás uvnitř auta sedí 13 a na střeše několik dalších) a jedeme do přestupního města Mamou. Tady pouze přesedáme do dalšího auta, které nás veze do města Kindia. Původní plán odlovit si jedinou cache v Guinei, která se nachází právě v tomto městě dopadá zcela jinak. Je 16:30, kdy z konzervy nasedáme na motorky, které nás vezou do 4 km vzdálené školy. Ve škole je jeden učitel, který nás vede domů k majitelce školy Marijka. Ta nás okamžitě zve na pití a ubytováváme se u nich v chatě pro hosty. Také společně s ní a jejím manželem jedeme na dobrou večeři a nakonec do baru na pivo.

Návštěva škol a hlavní město Conakry

30.1.2018 - úterý
V 7:00 nás paní domácí Marijke zve na snídani. Poté se balíme a přijíždí pro nás řidič, který nás nejprve veze do základní školy. Marijka nás provází po všech třídách, děti nás slušně zdraví a jsme pro ně atrakce. Poté se loučíme a řidič nás veze do střední školy, kde se postup s návštěvou tříd opakuje. S tím rozdílem, že se děti snaží komunikovat s námi i anglicky, což je pro ně dobrá zábava. Nakonec nás řidič veze na auto, kterým jedeme do hlavního města Conakry. Cestou vidíme nepříjemnou bouračku.
Do Conakry přijíždíme ve 14:00 a nastává hledání ubytování. V doporučeném hotelu v LP je naprosto plno, ale nakonec se nám daří sehnat pokoj v Residence Sandervalia za 80€ na noc. Na Conakry je to dost levné. Dáváme si sprchu a odpočíváme než přejde největší horko. V podvečer se jdeme najíst do vedlejšího hotelu na střechu, odkud je celkem výhled do Libanonské restaurace. Po jídle si jdeme sednout na pivo do Obama baru, což je restaurace na dřevěných kůlech přímo nad mořem a díky tomu zde profukuje příjemný větřík. Conakry je velmi roztahané město, kterému dává tvar to, že leží na dlouhém a úzkém poloostrově a my jsme na samotné špičce poloostrova odkud je vidět na ostrovy Los.

Škola akrobatů a ostrov Room

31.1.2018 - středa
V hotelu máme v ceně skromnou snídani. Co by člověk za 80€ na noc čekal? Jdeme si nakoupit nějaké zásoby pití cestou do Centre d'Art Acrobatique Keita Fodeba (akrobatické centrum a škola). V centru je spousta mladých lidí, kteří zde trénují různá akrobatická a cirkusová čísla. Když nás vidí, usazují nás a dělají pro nás vystoupení s akrobaty, hadím mužem, dívkou na akrobatické šále, muži, co cvičí silou a rovnováhu spolu a další. A zakončené úsměvnou děkovačkou. Tuto návštěvu velmi doporučujeme. Vstupné je zdarma, ale stejně jim dobrovolně přistáváme po tomto vystoupení.
Taxi nás veze do přístavu úzkých lodí - pirog a po dlouhém smlouvání se necháváme odvézt na ostrov Room. Ale dostat se na loď, když je odliv, není jen tak. Moře i loď je daleko a my musíme bosí po mořském dně, kde je spousta odpadků, k lodi. Ale zvládáme to a za chvíli už jedeme.
Musíme objet větší ostrov a cesta tak trvá přes 30 minut. Na ostrově Room nás vysazují u jižní pláže a máme v plánu obejít ubytování, kde víme, že se ceny pohybují okolo 65€ za noc. Proto jsme překvapení, že nám nabízí takovou jednoduchou, nic moc čistou, ale s WC, chatičku s terasou přímo u vody jen za 30€. Vedle terasy se tyčí mohutný baobab, který celé zákoutí dělá velmi příjemné. Jsme ubytování a přecházíme na severní pláž, což je cca 150 metrů. Hezká, písčitá pláž lemovaná palmami, která je zde jen pro nás, příjemná voda s optimální teplotou. Do setmění jsme u vody. Na 19:30 máme připravenou večeři. Dvě větší dravé ryby, které jsme si ještě před přípravou prohlédli, že jsou čerstvé a k tomu hromadu hranolek a něco málo zeleniny. Velmi chutné. Po jídle nás provází samozvaný průvodce Mustafa vesnicí a popíjíme u mini hospůdek gin a pivo.

Na ostrově Room a ostrov Kassa

1.2.2018 - čtvrtek
V 10:00 jdeme do vesnice a sháníme vajíčka bagety a nějakou zeleninu. Na ohni v rendlíku nám jedna místňačka dělá omelety k snídani.
Jdeme se koupat na stejnou pláž jako včera a do 13:30 jsme u vody. Na 14:00 jsme domluveni, že Mustafa zajistí loď na ostrov Kassa. Čekáme na něj a stále nejde. Tak si necháváme od rybářů připravit humra (lobster) na oběd. Mustafa přichází v 16:00 a konečně plujeme na vedlejší ostrov.
Na ostrově Kassa, který je mnohem větší, než Room nejprve jdeme pěšky a máme tak možnost si koupit za pár korun čerstvé palmové víno, které právě ze stromu dostal místní chlapík. Výborné.
Jelikož ostrov je fakt velký, nastupujeme na motorky a jsme odvezeni do centra. Smlouváme ubytování (pod vysílačem) a Mustafa je vyslán nakoupit a nechat přípravit večeři. Popíjíme palmové víno, tedy spíše burčák a čekáme na jídlo. Trvá to o hodinu déle, než jsme byli domluveni, ale na to jsme si za dnešek už zvykli. Dostáváme asi 10 menších grilovaných ryb, bramborové a banánové hranolky a cibulovou omáčku. K tomu pivo a vodu. Po výborné večeři jdeme občíhnout noční život na ostrově.

Odplouváme do Conakry a odlétáme do Dakaru

2.2.2018 - pátek
V 9:40 nás Mustafa doprovází na loď plující do Conakry. Vlny jsou dnes poněkud větší a občasná sprška mořské vody se dostává i do lodi. Marně pokukujeme po nějakých záchranných cestách a odhadujeme, jestli v případě převržení lodi budeme schopni doplavat na břeh. Naštěstí plavat nemusíme a v 10:30 se noříme do mumraje aut, motorek a lidí v Conakry. Nejprve jdeme do hotelu, kde jsme spali předevčírem. Vracíme klíče, které jsme jim zapomněli vrátit a využíváme internetu k objednání hotelu na dnešní večer.
Na ulici si dopřáváme bagety plněné grilovaným masem a Pavel s Davidem se u kadeřníka nechávají ostříhat a oholit.
Jdeme pomalu směr letiště a jen se zastavujeme do manufaktury na výrobky ze dřeva. Pavel si usmlouval fakt škaredou, ale o to zajímavější sochu vážící asi tunu a měřicí půl metru. To znamená, že taxi na zbytek cesty je už opravdu nutný.
Neuvěřitelnou zácpou aut a motorek se pomalu dostáváme k letišti. Jelikož máme chvíli čas, jdeme utratit zbytek místní měny do restaurace. V 18:30 nám letadlo společnosti Mauritania air odlétá do Dakaru. Ještě jedna zajímavost. Palubní vstupenky nám vypisuje paní na odbavovací přepážce ručně. Prostě tady IT ještě nemají.
Najednou se ozývá z reproduktorů něco ž, bž, žž vu, Kotek D'vid, žbž. David dost viditelně zbledl. Expirace jeho pasu je na spadnutí. Nedá se nic dělat jdeme zjistit, co se děje. Nakonec se jedná o Pavlovu sochu. Chtějí nějaký papír o nákupu a pořád melou něco istoric a bla bla. Opět to bylo jen divadlo, aby dostali nějaký úplatek. Dostali a socha letí taky.
Po hodinovém letu přistáváme opět na mezinárodním letišti v Dakaru. Klasická procedura se směnou peněz a hledání taxi do čtvrti Yoff. Máme rezervovaný guesthouse kousek od moře, ale po příjezdu jej asi hodinu hledáme, protože je v mapě jinde. Ale místní hoch, který umí trochu anglicky nám ubytování pomáhá najít.
Po rychlé sprše chystáme taxi do nám již dobře známého baru Le Patio. Je přece pátek!

Ostrov N'Gor, tržnice Marché Sandaga, Růžové jezero

3.2.2018 - sobota
Po náročné noci v baru jsme si trochu přispali a na snídani jdeme až v 10:00. Jelikož je hotel prakticky na pláži Yoff, jdeme se podívat jak to tu vypadá. Voda je čistá a pravidelné vlny umožňují surfování, ale fouká dost studený vítr. Raději jedeme taxi na Pláž N'Gor odkud jezdí pirogy na 500 metrů vzdálený ostrov N'Gor. Jednou takovou jedeme na druhou stranu. Je to odvaha, protože v lodi je evidentně díra. Kýble v lodi se ujímají pasažéři v pudu sebezáchovy a kýblují vodu ven. Ale stejně vypadá, že vody v lodi spíš přibývá. Na této lodi jsme rádi, že máme vesty. Ale Nakonec vystupujeme na ostrově, který si celý procházíme. Je super, že tu nejezdí žádná auta ani motorky. Křivolaké uličky vedou kolem pláží, útesů a domků. V některých vystavují umělci svá díla na prodej. Na ostrově jsme asi hodinu. Nikdo nemá chuť se koupat, I když voda je průzračná. Je totiž dost studená. Ostrov je takové malé výletní místo na slunění, koupání či posezení v hospůdce. Zpět na pevninu si vybíráme poněkud kvalitnější loď.
Další taxi nás veze do oblasti Marché Sandaga, což je pouliční tržnice, kde prodávají od rukodělných výrobků, přes oblečení až po věci denní potřeby. Noříme se do davu proudícím kolem stánků, kupujeme si bagety plněné smaženými závitky a navštěvujeme i výrobny oblečení a dřevěných soch.
Nikoho z nás tento mumraj prodávajících moc nebaví, proto si bereme taxi a jedeme opět k Růžovému jezeru. To jsme ještě netušili, že uvízneme v totální zácpě a k jezeru přijíždíme až těsně před setměním. Možná dobře. Obchodníci ve stáncích cítí poslední možnost výdělku dnes a dá se slušně smlouvat za suvenýry, kterých zde mají opravdu velký výběr.
Ve 21:00 přijíždíme do Dakaru a kousek od hotelu vystupujeme na ulici kde vidíme, že pečou berana na grilu. Kus si kupujeme, k tomu půl kuřete a bagety. Výborná večeře za pár korun. Na zapití si v obchodě kupujeme láhev portského vína a jdeme do našeho hotelu.

Památník Renaissance du Africa, Saly, Mbour, Joal Fadiouth a odlet do Lisabonu

4.2.2018 - neděle
V 9:30 opouštíme ubytování v taxi, které nám domluvili majitelé hotelu. Nejedeme moc daleko, protože domluvená cena je najednou pro rozmazleného taxikáře nějak málo. Veze nás zpět do hotelu. Jdeme k hlavní cestě, kde si domlouváme taxi na celý den.
První zastávka je megalomanská socha Renaissance Africane. Sousoší na kopci které je alespoň 30 metrů vysoké. Pak se marně pokoušíme najít nějakou uměleckou vesnici.
Taxikář s námi jede do přímořské vesnice Saly, která má nádherné písčité pláže bez vln. Chvíli odpočíváme na pláži u které rostou kokosové palmy a celkově Saly působí velmi idilicky.
Naše další cesta vede do místa Joal Fadiouth, což je místo kde se vlévá řeka do moře (delta). My přecházíme po dlouhém dřevěném mostě na ostrov, kde žije komunita křesťanů a muslimů v dokonalé harmonii. Vedle kostela stojí mešita a po dalším mostě se dostáváme na společný křesťansko-muslimský hřbitov. Hroby jsou hodně zajímavé, protože je to jen kříž a hromada mušlí. V deltě řeky rostou mangrovníky mezi kterými občas projede piroga.
Cestou z Joal Fadiouth na letiště se zastavujeme na poslední večeři z grilu u cesty. Náš taxikář nás poté odváží na letiště u Dakaru, kde několik hodin čekáme na odlet našeho letadla do Lisabonu, které letí až ve 2:50 ráno.


Autor:
Publikováno:
7. 3. 2018
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Senegal
Guinea
Gambie
Mauritánie
Rozloha:
196 190 km2
Počet obyvatel:
11 126 832 (57 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Dakar
Používaný jazyk:
Francouzština, Wolofština, Pulaar, Jola, Mandinka
Náboženství:
muslimové 94%, domorodé náboženství 1%, křesťané 5%
Měna:
cfa frank (XOF)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
122
Počet publikací celkem:
119
Nejnavštěvovanější země: