16
Asie > Gruzie, Arménie > Gruzie a Arménie (20.5. - 29.5.2016)

Z Ostravy až do Turecka


20. 5. 2016 – pátek
Vyjíždím z Ostravy do Prahy vlakem v 6 hodin ráno. Kromě cca 25minutového zpoždění proběhne cesta bez problémů. V Praze do svého mikro batůžku dokupuji ještě nějaké tatranky, perníky a bonbóny na rozdávání dětem a ve 12 hodin se potkávám s bratrancem Markem kousek od stanice metra Veleslavín. Letíme společností Pegasus air v 15:10, a proto máme čas si ještě společně zajít na oběd a dojet na letiště. U odbavovací přepážky na nás čeká nezvyklé dlouhá fronta, ale „už“ po 30minutách dostáváme své palubní vstupenky. Na nástup do letadla zbývá už sice jen 10 minut, ale to nám nebrání zaběhnout si z Terminálu 1 na dvojku do Billy a dokoupit poslední zásoby. Přeci jenom poletíme 2 letadly, ve kterých nedostaneme ani vodu. V 15:10 se opravdu zavírají dveře letadla a my pokračujeme do Turecka na letiště na asijské straně – Sabiha. Absolvujeme první časový posun o hodinu vpřed (oproti ČR) a čekáme na další letadlo, které má odlétat až před půlnocí. Odletělo v 1 hodinu ráno.

Přílet, cesta na hory a zpět do Tbilisi


21. 5. 2016 – sobota
Ve 3 hodiny ráno přistáváme na letišti v Tbilisi. Hned po vchodu do haly je nám jasné, že se jedná o ekonomicky velice vyspělou zemi. V infocentru dostáváme mapu a další brožury o sportovních aktivitách v Gruzii a jdeme ven shánět dopravu do centra. Což je však takto brzy ráno problém. Vlak nejede, maršutky jakbysmet. Nakonec přemluvíme taxikáře, aby nás odvezl jen za 20 GEL (200 Kč) těch 24 km na stanoviště maršutek v centru části Tbilisi - Didube. Opět brzy! Prý první regulérní maršutka vyjíždí až v 9 hodin, jsou zde ale sdílené taxi. Původně chtěli sice více peněz, ale nakonec se vezeme za 10 GEL za osobu (ostatní platí 15) do 110 km vzdáleného města Kazbek. Cestou řidiče uprosíme, aby zastavil nejprve u kostela Ananuri, který se nachází cestou a následně u monumentu gruzínsko-sovětské harmonie. Jedná se o velký betonový kruh zdobený naivistickými vyobrazeními mládeže a dalšími obrázky nad údolím. V Kazbeku si jdeme dát kuřecí tortilu a jdeme do kopce ke kostelu svaté trojice Gergeti, který je díky scenérií nádherných hor v okolí snad nejfotografovanějším objektem Gruzie. Následně stoupáme vzhůru po úbočí hory Kazbek (nejvyšší hora Gruzie). Máme v plánu dojít co nejdál, jak to půjde. Limitací je sníh a led, který nás nutí zastavit se u vyhlídky na vrchol v 2912 m n. m. Zpět horu doslova sbíháme po rozkvetlých loukách, na kterých se pasou koně a krávy. Dáváme si lokální specialitu Royal Khachapuri. Tedy něco jako pizza koláč, ale s velmi pikantním sýrem. Testujeme i láhvové gruzínské pivo, ale moc nás nepřesvědčilo. Maršutkou se vracíme do Tbilisi. Řidič jede jako většina místních (rozuměj: jako by to auto ukradl), tudíž jsme v 19:30 ve městě, ale nejprve se neúspěšně snažíme najít autobus do starého města (autobusová stanoviště se nacházejí na okrajích města). Nakonec si pořizujeme nabíjecí kartu na metro a jedeme metrem. Chceme stihnout sirné lázně, které jsou otevřeny do 22 hodin, ale přicházíme k nim chvíli po 21 hodině a už nás dovnitř nechtějí pustit. Nakonec se jen procházíme hezky nasvětleným městem a hledáme hotel na přespání. Z posledních sil smlouváme cenu (ano, jde z jejich ceníkových cen slušně smlouvat) a v pohodlném hotelu v centru konečně doplňujeme spánkový deficit.

Kláštery Davit Gareja, Natlismtsemeli Monastery, Tbilisi a přejezd do Arménie


22. 5. 2016 – neděle
Metrem jedeme nejprve na centrální nádraží, kde nám sdělují nemilou informaci o tom, že vlak do Arménie v Jerevanu jede až příští večer. To nám docela zásadně změní plány! Ale co už! Metrem se přesouváme na jih města na zastávku Isani, odkud jezdí maršutky do městečka Sagarejo. Jde jen o to, ušetřit zhruba polovinu nákladů za dopravu. V Sagareju si domlouváme za 50GEL taxi, které nás veze 55 km na jih ke klášteru Davit Gareja převážně vytesanému ve skalách. Cesta se postupně horší, až jedeme jen po rozjetém štěrku. Taxikář však svůj Mercedes moc nešetří. Pod klášterem na nás počká a my si klášter v klidu procházíme a prolézáme. Pískovcová obydlí i modlitebna jsou rozhodně zajímavá, stejně jako záchytný systém na dešťovou vodu vytesaný ve skále. Následně přesvědčujeme řidiče, že ještě sveze k dalšímu neméně zajímavému klášteru Natlismtsemeli Monastery, který je známý spíše pod názvem Ženskij monastir. Máme štěstí, protože se zde koná křest dítěte a velmi starý mnich dává každému požehnání. V modlitebně vytesané ve skále vidíme na stropě zbytky fresek a uprostřed už je k obřadu nachystán nevkusný, modrý, plastový lavor, který se narychlo zdobí svíčkami a napouští vodou. Odtud nás již řidič veze zpět do Sagareja přímo na maršutku do Tbilisi. Ta s námi po 10 minutách vyjíždí a najednou se zjeví taxikář a zastavuje nás s tím, že si Marek nechal v taxíku mobil. Tak to bychom od taxikáře nečekali! Spolu s mobilem můžeme konečně pokračovat do Tbilisi. Opět využíváme metro a jedeme až k vlakovému nádraží, odkud doufáme, že pojede nějaká maršutka, nebo sdílené taxi do Jerevanu. Nejede, ale jeden taxikář ví, odkud jezdí auto arménské společnosti a poslední má jet v 17 hodin. Díky jeho ochotě ho necháváme vydělat si a sveze nás prakticky na místo, kde jsme minulou noc přespávali. Opravdu zde stojí maršutka do Jerevanu. Po zbylý čas do odjezdu si procházíme pravoslavnou katedrálu Sameba nad městem, která je jak zevnitř tak v blízkém okolí velmi majestátní a hezká. V 17 hodin vyjíždíme na jih. Lépe se nedívat před sebe, aby si člověk nepřivodil každou chvíli infarkt, když řidič vesele předjíždí v zatáčkách, kde nevidí nic z protisměru, nebo předjíždí, i když naproti vidí auta. Po hodině překračujeme hranice, ale musíme chvíli počkat, protože 2 spolucestující pocházejí z Ukrajiny, což se celníkům moc nelíbí.

Chrámy v Arménii


23. 5. 2016 – pondělí
Snažíme se vstát co nejdříve, ale hotel se nám podaří opustit až v 7.30. Vybíráme 20.000 Dramů, z bankomatu však dostaneme pouze jednu bankovku. Připadáme si přitom jako ve filmu Milionová bankovka, protože nám nikdo nechce nic vydat ani rozměnit. Daří se teprve u jednoho taxikáře, takže konečně můžeme sjet z hlavní cesty maršutkou k zastávce, kterou místní znají pod názvem Mercedes Benz. Z této zastávky odjíždí další maršutka do města Gokht v 9.30. Jedná se o místo, kam nejdál jezdí veřejná doprava, pokračovat už musíme po vlastních. Náš cíl je naštěstí vzdálený jen 4,5 km. Krásný kamenný klášter Geghard Monastery je zasazen na úbočí do velmi dramatického údolí. V dolině protéká dravá říčka a kolem se tyčí pískovcové skály. Nás ovšem zajímá hlavně klášter, který se liší tím, že hlavní sál tvoří původně jeskyně a v jedné kostelní lodi dokonce pramení potůček. Posvátnou atmosféru místa dokreslují zpěváci, kteří využívají výborné akustiky kláštera a zpívají chorály. V areálu se nachází i velké množství včelích úlů a využívajících pramene k napájení. Po prohlídce zdarma stopujeme auto, ve kterém sedí dva chlápci, kteří nás dobrovolně vezou na další pamětihodnost - chrámu Garni, který byl postaven cca 150 let před Kristem. Tady už po nás chtějí vstupné 1.200 ARI (cca 60 Kč), ale výhledy z tohoto chrámu rozhodně stojí za to. Naši dobrovolní řidiči a průvodci nás ještě svezou na autobus do Jerevanu. Prostě hodní lidé. Autobus jede extrémně pomalu a teprve ve 14:15 zastavuje u vlakového nádraží, od kterého jela maršutka k chrámu Khor Virap ve 14 hodin a další pojede až v 15.30. Náš cíl navíc leží úplně na jihu Arménie na hranicích s Tureckem. Co se dá dělat, musíme usmlouvat taxi. Nakonec jedeme za 5.000 ARI (250 Kč) s tím, že na nás řidič počká a odveze nás po prohlídce zpět. Za necelou hodinu jsme u chrámu, za kterým z mraků kouká symbol Arménie, hora Ararat. Na chrámu je zvláštní to, že člověk velmi úzkou průrvou sestoupá po ocelovém žebříku do bývalé studny cca 7 m hluboko. Máme co dělat, abychom se do té díry s našimi batůžky nasoukali. Ve studni visí jeden obraz a stojí zde něco jako kamenný stůl. Nevšední zážitek. Jakmile jsme venku z kostela, je nám jasné, že se přižene minimálně pořádná bouřka. Nakonec jí předchází velice silná vichřice, takže vidíme hned vedle, jak se zlomil strom. Hned nato začínají padat provazy vody doprovázené kroupami. V tomto nečase jedeme zpět do Jerevanu. Cestou vidíme spoustu dopravních nehod, a dokonce trochu kuriózní, kdy vítr odvál plechovou tabuli z billboardu přímo do čelního skla auta. Nepříjemný pohled. Z nádraží jedeme metrem 2 zastávky do centra, a projdeme si jej i za denního světla. Opět se dostaneme k národní opeře, tedy ke snad nejdominantnější budově města obklopené parkem. Cestou k autobusovému nádraží se zastavujeme u Modré mešity. Z autobusového nádraží jedeme maršutkou na západ ke zbytkům chrámu Zvartnots, kde jsme těsně před 19 hodinou. Chrám má stále otevřeno a v pozdním odpoledním slunci si fotíme jeho ruiny, a převážně zdobené sloupy. Další maršutkou se dostáváme do nejposvátnějšího komplexu celé Arménie, Echmiadzinu. Na velkém prostranství zde stojí mnoho chrámů, kostelů a náboženských soch. Jelikož se dnes chceme dostat zpět do Gruzie a klasická doprava už nejede, musíme stopovat. Jdeme pěšky na výpadovku na sever a po chvilce jedeme prvním autem do města Talin, ani ne za minutu stopujeme další auto, se kterým se dostáváme až do města Gyumri. Řidič s námi dokonce zajíždí i na hezky nasvětlené náměstí s historickou radnicí. Další stop je poněkud kurióznější, protože chytíme dva kamiony. Pro každého z nás jeden. S těmi se dokodrcáme až na hranice, které překračujeme přesně o půlnoci. Jeden z kamionů spěchá a my musíme pokračovat pouze jedním, který se snaží dostat do Turecka. To nám vyhovuje, protože jede stejným směrem jako my.

Noční přechod do Vardzie a dlouhá cesta na sever


24. 5. 2016 – úterý
Ve 2 hodiny ráno vystupujeme z kamionu ve vesničce Vachiani a vydáváme se na dlouhý pochod ke skalnímu městu Vardzia. Pochod ozvláštňují bouře se spoustou blesků šlehajících kolem nás a místy i nad námi. Z pochodu se stává nakonec 28 km kličkování mezi kalužemi a poslední sestup po dlouhých serpentinách, který se zdá být nekonečný. Dorazíme k městu vybudovanému v pískovcové stěně hory Erušetu, na levém břehu řeky Kury v Malém Kavkazu na jihu Gruzie. Okolo roku 1180 byla gruzínským králem Giorgi III. zahájena stavba města, kterou dokončila teprve jeho dcera, princezna Tamara, která zde i dva roky žila (1184-1186). Město vytesané do skály mohlo pojmout až 50.000 obyvatel. Každý byt měl tři místnosti a nacházely se zde rozvody vody v keramických trubkách i celé koupací sály. Po zemětřesení (o několik set let po stavbě) se část komplexu zřítila a z města se stal klášter s cca 2.000 mnichy. Dodnes zde stále žije několik mnichů, ale pokud se chce člověk podívat i do jejich příbytků, musí si řádně připlatit Bohužel, ikdyž jsme u komplexu už v 7 hodin, strážný nás nepustí dovnitř, protože otevírají až v 10 hodin. Počasí je chladné, ale nezbývá nám, než čekat. Podřimujeme na nepohodlné dřevěné lavičce autobusové zastávky, ale čekání stojí za to. Vychází slunce, které osvětluje skalní komplex a my konečně můžeme vystoupat po schodech do komplexu, abychom si udělali představu, jak zde lidé žili a jak důmyslně to měli postaveno. Ve skále je vytesán i kostel. Jeskynní prostory prolézáme zhruba hodinu, ale protože maršutka odjíždí až ve 13 hodin, rozhodneme se stopovat. Opět úspěšně. Nejprve nás jedno auto posune jen o kus cesty, ale s druhým stopem se dostáváme až do města Khashuri, které funguje jako křižovatka dálkových cest. Celou osádka vozu tvoří archeologové a cestou s nimi jedeme k vykopávkám k jednomu kostelu, kde pracují. Zvou nás ještě do místní restaurace Phoria, která je vyhlášená svou výbornou kuchyní. Jako předkrm máme hlívu na másle, k tomu zajímavou ostrou polévku s kusy masa a množstvím luštěnin a nakonec placku plněnou bryndzou. Ve městě Khashuri pak zastavujeme maršutky a ptáme se na Zugdidi. Protože mají na oknech nápisy v Gregoriánském písmu, luštíme je opravdu stěží. Jeden řidič nás vezme, ale nakonec nás vysadí jen ve městě Samtredia. Jízda s takovým bláznem byla zřejmě tím nejdivočejším, co jsem kdy zažil. V dešti řídí jako blázen, předjíždí do zatáček, kde není vůbec vidět, vytváří si vlastní jízdní pruh i pravidla. A jako každý se při projíždění kolem kostela modlí. To znamená, že pustí volant a několikrát se pokřižuje. Asi to funguje, protože jsme všichni přežili. Další maršutka už nás odveze rovnou do Zugdidi. Je večer a stále prší. Další maršutka do hor už nejede. Podle průvodce hledáme neexistující Zugdidi hostel. Naštěstí nás odchytí z blízkého Slow hostelu, který není ani na mapách. Ještě jdeme do centra na večeři a konečně se vyspat.

Mestia, Užguli a túra v horách


25. 5. 2016 – středa
Vstáváme v 5:35, abychom stihli první maršutku v 6:30, která ale jede pouze v případě, že sežene dostatek pasažérů. Jsme naneštěstí jediní. Čekáme, dále čekáme, ale marně. Tak se jdeme projít k nedalekému zámku, ve kterém sídlí velké muzeum a v okolí má botanickou zahradu. Vracíme se k maršutce, ale nakonec jedeme společně s Poláky taxíkem. Řidič nám několikrát po cestě zastaví. První zastávkou je přehrada Inguri se svou mohutnou stěnou, kterou později z velké části objíždíme. Cestou vidíme, jak moc zde pršelo. V korytech potoků a řek se valí spousty kalné vody a vodopády kolem cest vypadají nádherně. Méně příjemné jsou haldy spadaného kamení na cestách. Ale nakonec okolo 11:30 přijíždíme do centra historického města v horách, Mestia. Je zde na výběr mnoho hostelů, ale my dáváme přednost guesthouse Maria, protože se nachází kousek dál od hlavní cesty. Odkládáme si věci a ve 12 hodin začínáme stoupat nad město, ze kterého se tyčí spousta kamenných věží, které sloužily jako obranný mechanizmus při nájezdech nepřátel. Každá rodina se snažila vybudovat si vlastní věž a my musíme uznat, že stavět uměli dobře. Věže pocházejí z 9.—12. století. Mestia leží ve výšce 1.400 m n. m. a my se nakonec dostáváme něco nad 2.900 m n. m. Jdeme přes několik vyhlídek, kolem zamrzlých jezer Koruldi a stoupáme ještě výš, ale zastavuje nás souvislá vrstva sněhu. Výše bychom se dostali snad jen na ledovec. Holt, bez vybavení to dál nepůjde. Dolů jdeme druhou cestou, která už chvílemi vede korytem řeky. Stejně ale máme mokré boty z toho sněhu. Celou cestu kolem zdobí opravdu pestrobarevně rozkvetlé louky, svítí slunce a ze všech stran ční vysoké hory pokryté sněhem. Dnešní výšlap skončil jen 7 km od ruských hranic. Po návratu do Mestie si dáváme hodinu odpočinku v guesthouse a pak zase vyrážíme do města na výbornou večeři a nevšední místní víno do restaurace Cafe Laila v samotném centru. Tady se opět potkáváme s Poláky, se kterými posedíme do 23:30. Ve městě jsou velmi pěkně nasvícené věže, tudíž se ještě pokoušíme před spaním trochu fotit.

Ushguli, výšlap a zpět do Zugdidi


26. 5. 2016 – čtvrtek
Vstáváme v 6 hodin, abychom zvýšili naši šanci sehnat si levně odvoz do nejvýše položené vesnice v Evropě, Ushguli. Ta se nachází ve výšce cca 2.100 m n. m. Nakonec se domluvíme a v 8:30 jedeme společně s dalšími 4 Slováky po asfaltové cestě, která se následně mění v offroad. Projíždíme i krásným údolím s příkrými svahy a se spoustou vodopádů. Celou dobu sledujeme dravou řeku, přitom stoupáme výš a výš. Necestujeme nijak daleko, ale kvůli špatné dostupnosti přijíždíme do Ushguli až ve 12 hodin. Město se nachází rovněž na seznamu UNESCO, a to díky svým obranným věžím, kterých je zde více než v Mestii. Postavili je v 9.—12. století místní a prakticky každá rodina vlastnila svou obrannou věž proti nájezdům z Ruska. Vystoupáme na kopec nad městečkem až do výšky 2.980 m n. m., odkud je opět vidět na okolní hory i do údolí. Vrcholové partie pokrývá sníh a led, ale to nás neodradí ke dvouhodinové cestě (s totálně promočenými botami) na vrcholek. Dolů to jde mnohem rychleji, proto máme čas si projít historický kostelík i městečko silně připomínající středověk a dáváme si k snědku placku se sýrem. V 16:30 jedeme ve stejném složení zpět do Mestie. Začíná silně pršet, a to znamená, že se ze svahů uvolňují kameny. Naštěstí nám žádný cestu nezkomplikoval. V Mestii relativně rychle najdeme maršutku do Zugdidi. Už raději nekomentuji rychlost jízdy řidiče kličkujícího mezi spadanými kameny, spoustou zvěře a předjíždějícího pomalejší vozidla v serpentinách. To vše za slušného deště na cestě se spoustou děr a s nezpevněnou krajnicí, za kterou je obvykle velice vysoký a kolmý sráz. Ani v lunaparku nezažije člověk tolik adrenalinu. Díky závodnímu tempu řidiče stíháme večeři ve 22 hodin a jdeme do Slow Guesthouse, kde jsme spali předevčírem.

Kutaisi - lanovky v Chiatura a přejezd do Gori


27. 5. 2016 – pátek
V 7 hodin vyjíždíme maršutkou ze Zugdidi do Kutaisi, což je druhé největší město v Gruzii. V centru se nachází netradiční park s velkou fontánou. Nad městem na kopci, kam vede spousta schodů, se tyčí velký kostel Bagratis Tadzari. Jelikož leží Kutaisi na takzvané Hedvabné stezce, tak i kostel odpovídá bohatství místních obyvatel. V 11 hodin pak nastupujeme na trhu do další maršutky a pokračujeme do Gelati. Tento klášter se zachovalými freskami a zelenou keramickou střechou sloužil ve středověkou jako centrum vzdělanosti. Po prohlídce ujdeme pěšky 5 km k dalšímu klášteru Motsameta, tyčícím se na útesu nad řekou. Hezky opravená památka za peníze EU nabízí super výhledy do údolí. Vracíme se stopem do Kutaisi a maršutkou chceme pokračovat do města Chiatura, zatím ušetřené turistického ruchu. Cestou si oblíbíme kostel na jedné skalní jehle - Katskhis Sveti. Mnichové musí pro vstup do kostela překonat 40 výškových metrů po kolmém kovovém žebříku. Bohužel už třetím rokem sem návštěvníky nepouští. Do Chiatury zbývá už jen 7 km maršutkou. Jedná se o hornické město, kde v 50 letech minulého století vybudovali systém lanovek pro místní obyvatele, kteří mají ve skalách postavené paneláky. Od doby stavby však nešel ani Lari do oprav či rekonstrukcí. Lanovky jezdí zadarmo, a proto se rádi necháme vyvézt nahoru. Zvláštní je, že ikdyž jsou lanovky celé zrezivělé a špinavé, pouští je i v silném větru před bouří. Přežili jsme! Nasedáme na maršutku, která jede ve směru Tbilisi. Necháváme se vysadit do brutálního deště na dálnici na výškové úrovni města Gori. Jinými slovy, máme to do Gori 4 km. Leje jako z konve. Ne, jako z kýblu! Zkoušíme stopovat a kupodivu se daří. Řidič nás vysadí v centru, ale místo cest zde protékají řeky a místo chodníků potoky. Zouváme se ve snaze zachránit boty od mokra, ale to jsme ještě netušili, jaké pasti se zde pod hladinou skrývají. Mezi chodníkem a silnicí vězí hluboké betonové koryto. A když se tam propadnete, boty neboty, všechno máte mokré. Ubytujeme se v Guest House Levani. Jedná se o ubytování v soukromí, tedy spíše u dvou upovídaných důchodců. Jdeme se projít po centru města, kde stojí velmi rozlehlá a vkusně nasvětlená radnice. Na kopci nad městem se tyčí historická tvrz. Jdeme ještě na jídlo do El Depo na Stalin Square. Opět si dáváme placky plněné sýrem. Po chvilce nám přinesou půl litru vína jako pozornost podniku. Před půlnocí jsme zpět na ubytování.

Jeskynní město Uplistsikhe


28. 5. 2016 - sobota
Jelikož celou noc prší a prší i ráno, dáváme si se vstáváním načas. V 8:30 vycházíme za deště nejprve na vlakové nádraží, zjistit v kolik hodin jezdí vlaky do Tbilisi a pak se pokoušíme asi půl hodiny stopovat do Uplistsikhe. V silném dešti nemáme štěstí. Z protějšího okna nás zřejmě pozorovali nějací lidé, protože najednou z garáže vyjíždí auto a zastavuje přímo u nás. Řidič se ptá, kam chceme zavézt. Prostě jsou zde opravdu hodní lidé. Ještě za deště nás vysadí u pískovcového masívu a ten si prolézáme. Déšť pomalu ustává, a dokonce vykoukne slunce. Skály, a hlavně prostory v nich vyhloubené, jsou impozantní. Na vrcholku se tyčí malý kostelík. Tím, že přestalo pršet, se tu objevují doslova zástupy turistů (většinou místních). Po více než hodině sbíháme dolů do 3 km vzdálené vesnice na vlakové nádraží, jen abychom zjistili, že zde vlak staví jen ráno a večer. Během chvilky odjíždí maršutka do Gori. Jdeme jen na rychlé jídlo, zhlédnout Stalinův rodný dům, vagon ve kterém jezdíval a další maršutkou pokračujeme směrem Tbilisi. Necháváme se vysadit u dálnice pod kopcem, na kterém se tyčí katedrála Jvari. Lesem stoupáme až na jeho vrchol. Katedrála uvnitř vypadá, jako by byla vytesána ve skále a v jejím středu stojí ohromný dřevěný kříž. Sbíháme dolů a přes dálnici pokračujeme do města Mseta, kde stojí další velká katedrála a celá ulička pod ní je připravena na návaly turistů. Stánky se vším možným jídlem a pitím lemují cesty. Prodávají tu například i šiškový kompot. V katedrále obdivujeme obrovské fresky. Odtud jedeme maršutkou a pak metrem do centra Tbilisi. Pořád poprchává, proto jdeme nejprve do sirných lázní. Za 4 Lari máme možnost využít sprchy s teplou a studenou sirnou vodou, teplý bazén a saunu. V tomto horku a vlhku vydržíme asi jen 30 minut. Poté šlapeme těsně před setměním a další bouřkou na vrchol kopce s křížem, odkud je skvělý výhled na město. Opět za deště sbíháme dolů a končíme v restauraci v centru přímo u řeky, kterou můžeme jen doporučit. Litr vína za 50 Kč a velice dobré jídlo. Zkoušíme grilovaného lososa v ořechové omáčce (ta se podává studená) s domácím chlebem. V restauraci sedíme do půlnoci, protože tu hraje i živá hudba. Posledním spojem metra pak jedeme co nejblíže letišti a zbývajících 11 km dojdeme pěšky.
Autor:
Publikováno:
1. 6. 2016
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Gruzie
Arménie
Rozloha:
69 700 km2
Počet obyvatel:
4 630 841 (66 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Tbilisi
Nejvyšší bod:
Mt'a Shkhara (5 201 m)
Používaný jazyk:
Gruzínština, Abchazština
Náboženství:
pravoslaví, islám
Měna:
gruzínské lari (GEL)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
111
Počet publikací celkem:
89
Nejnavštěvovanější země: