20.9.2015 - neděle - Biškek a výstup na Racek (3350mnm)
Přilétáme na letiště v Bishkeku. Nejprve měníme jen 100€, protože zde mají dost nevýhodný kurz a prorážíme si cestu z letištní haly koridorem taxikářů. Ty úspěšně ignorujeme. Před letištní halou vpravo stojí maršutka 380 (maršutka = minibus), která nás vzápětí veze do centra tohoto 30 km vzdáleného velkoměsta. Je poněkud pochmurné ráno a my si to šlapeme k národnímu muzeu, kde v jeho blízkosti krom obrovského stožáru s národní vlajkou, kterou hlídají dvě čestné stráže, stojí i socha V. I. Lenina v nadživotní velikosti. Zde nacházíme první Kyrgyzskou cache a zkoušíme jet místním autobusem na největší městské tržiště Oš. Autobus jede za 8 som (3Kč). Na snídani si kupujeme čerstvé pečivo plněné vlašskými ořechy (není divu, když Kyrgyzstán má největší les z vlašských ořechů na světě). Procházíme se spletitými uličkami trhu, abychom se dostali na druhou stranu odkud jezdí maršutka 265 k národnímu parku Ala-Archa. Tedy 7 km před vstup do tohoto parku. Za chvíli jede další, která je už neoficiální a hází nás až ke vchodu do parku. Musíme si za 80 som koupit vstupné a jdeme po asfaltové cestě údolím stále dál. Teprve po 4 km se nám povede stopnout domorodce v autě, kteří nás posledních 8 km k nástupu na turistické chodníky (mimochodem značené turistickými značkami ve stejném tvaru jako u nás) vezou a dávají rady na cestu. Čeká nás 1200 výškových metrů k horskému campu a chatě Racek. Stoupáme na kopec vysoký 3350 metrů. Ze začátku je sucho, jen občas spadne pár kapek. Pak se chodník a okolí začíná ztrácet pod čerstvým sněhem. Naštěstí vysvitlo sluníčko, takže je teplo i při zvyšující se nadmořské výšce. U chaty Racek je cca 25 cm sněhu a my se rozhodujeme, že zde nocovat nebudeme, protože v tom sněhu nemá cenu jít výše, točíme to dolů a po cestě potkáváme jen Čechy, kteří přiletěli na stejnou letenkovou akci jako my. Co na tom, že v obou navazujících, ale 2 hodiny zpožděných letadlech nebylo bezplatné občerstvení. Ale cena do těchto asijských končin byla natolik lákavá, že i v letadle byla většina českých pasažérů. Od každého, koho potkáváme, vytahujeme informace o tom co už viděl, nebo co má v plánu. V 18:00 jsme na výchozím bodě pod horou. Výhledy na celé pohoří se mezi tím nádherně otevřely a my přemýšlíme, jak se dostat zpět do Biškeku. U hotelu, který je u rozcestí cest se naštěstí dá chytit WiFi, díky čemuž si v Biškeku rezervujeme fajn Green hostel. Taxikář se nás pořád snaží přesvědčit, že nás odveze, ale jedeme, až máme cenu domluvenou na opravdu nízkou částku (310 som). Ten taxikář se totiž kroutil nad cenou jako žížala na háčku. Po rychlé sprše jdeme do nedaleké restaurace kde si dáváme skvělá jehněčí jídla a pivo.

21.9.2015 - pondělí - přes Kočkor a Kyzyl túra do sedla Uzbek, večerní sestup k jezeru Son-Kul a návštěva a spaní v jurtě u rybářů
Z hotelu se dostáváme až po 8:30. Nejprve jedeme na Oš bazar, kde jdeme do části s pečivem, ovocem a sušenými plody. Kupujeme na cestu datle a arašídy obalené v seznamu. Severně od bazaru je západní autobusové nádraží odkud vyjíždí jednat maršutky, ale i sdílené taxíky. Smlouváme cenu do Kochkoru (250 som na člověka) a do 14:00 jedeme do tohoto zapadlého městečka. Zde jen dokupujeme zásoby a společně s Japonci domlouváme auto, které nás veze až do Kyzyl-Emgek do výšky 2100mnm. Je 16:00, slunce svítí. Spolucestující se oddělují a my s Markem stoupáme stezkou, kterou nemáme ani na mapě, do sedla Uzbek (pereval Uzbek) do výšky 3450mnm. Po jedenácti kilometrech a 1250 výškových metrech jsme na vrcholku. Je 10 minut do západu slunce a my začínáme klesat k horskému jezeru Son-Kul, které leží ve výšce 3100mnm. Už za tmy přicházíme k rybářské jurtě na břehu jezera, ale je zde 10 rybářů, takže bychom se na noc nevlezli, ale zvou nás do jurty alespoň na čaj a radí, že cca kilometr dál je jurta, kde je méně lidí. Tak asi za hodinu od nich odcházíme do tmy ozářené jen milióny hvězd a měsícem. Je pod nulou. Jdeme kilometr, dva, tři, potkáváme mrtvolu osla, čtyři a před pátým kilometrem nás konečně vítá štěkot psa majitelů námi hledané jurty. Naštěstí tam jsou jen čtyři rybáři, kteří nás zvou dále. Dostáváme čaj a jíme ze společného talíře večeři (brambory s kolínky a kořením a k tomu přikusujeme chléb). Dozvídáme se zajímavé informace, že zde tráví celou zimu a chytají ryby do sítí i v zimě pod ledem. Zimy jsou zde kruté a není výjimka ani -40°C. I dnes v noci tvrdí, že bude -15°C. Podle toho jak rychle venku klesá teplota, tak tomu i věříme. Uvnitř jurty je však příjemné teplo, protože se topí v kamnech. Po jídle se uklidí stůl a na zemi rozprostřou deky. Určují nám místo, kde spíme mezi sebou.

22.9.2015 - úterý - procházka u Son-Kul a přejezd do blízkosti Solného jezera
Ráno nás rybáři budí v 6:00, protože potřebují vyjet na jezero za prací. Nám to nevadí, protože stíháme východ slunce. Během našeho focení se jurta opět mění v obývací místnost a na stůl servírují stejné jídlo jako na večeři i s čajem. Po dobrém jídle se s rybáři, kteří už stejně odplouvají, loučíme a jdeme se projít ještě dál na západ po břehu jezera. Potkáváme dalšího rybáře a ten nám ukazuje, kde stávají obvykle v létě jurty pro turisty. Dnes tu není nic, ani živáčka. Jen krásná příroda obklopená zasněženými vrcholky hor. Slunce začíná hřát a my chvíli jen tak relaxujeme uprostřed divočiny. Víme, že kolem se potulují vlci, ale to nám nevadí. Je čas vrátit se k první jurtě, protože jsme domluveni, že se ve 12:00 objevíme a pojedeme s rybáři do města Balykčy k jezeru Issyk-Kul. Přicházíme na čas, ale rybáři nejsou přesní a teprve připlouvají z jezera s úlovky, takže chvíli trvá, než se ryby zváží a vyvrhnou. Ve 13:30 jedeme ještě k jurtě, kde jsme spali sebrat jejich úlovky a pak již autem klesáme do civilizace. V Kyzyl-Emgek, kde jsme včera začínali, vysazujeme jednoho rybáře a pokračujeme až do Balykčy. Díky vzdálenosti a dost rozbité cestě tam přijíždíme v 17:00. Hlad řešíme v místní restauraci, kde si dáváme hovězí maso s těstovinou a pivo. Snažíme se sehnat maršutku do města Kyzyl-Tu, ale žádné nejezdí, zato si místní řidiči přivydělávají, že berou pasažéry. Ještě, že tak. Za 100 som nás vysazují již za tmy u muzea jurt v Kyzyl-Tu a máme dvě možnosti. Jít 12 km k Solnému jezeru (Solnoje ozero), nebo si sehnat ubytování. Ptáme se domorodky a ta nás ochotně za 200 som ubytovává v domě jejich rodičů. Ještě nás hostí vynikajícím bořčem (zeleninová polévka se zelným základem a česnekovo-rajčatovým dipem). K tomu čaj. Pak nám ukazují, kde budeme spát. To, že to je na zemi, nás již nepřekvapuje. Obočí nám krapet stoupá teprve poté, co se chceme umýt a zajít na záchod. Myje se hadicí se studenou vodou a na záchod se chodí přes celou zahradu do latríny. No co, Asie.

23.9.2015 - středa - Solné jezero, Pohádkový kaňon a cesta a pařba v Karakoru
Ráno nám paní domácí chystá chléb pečený doma s několika druhy marmelády a nepostradatelným čajem. Po jídle se domlouváme, že nás děda zaveze autem na Solné jezero (Solnyje ozero). Platíme a nejprve běží pěšky koupit benzín. Pak je třeba vytlačit auto ze dvora a z kopce konečně startuje. Bohužel po 20 metrech zjistili, že jim vypadl nějaký čep z kola, takže nám vrací peníze a my k jezeru jdeme 13 kilometrů pěšky. Jdeme i po břehu velkého jezera. Lidé jsou zde milí a po cestě nám dávají jablka, která se velmi hodí. K Solnému jezeru se platí 100 som vstupné a plaveme ve vodě podobné jako v mrtvém moři (asi se tu taky nedá utopit, protože voda hodně nadnáší) asi tak pět vteřin. Protože má okolo 16°C. Zaměstnanec u brány má zároveň kousíček malou hospůdku, kde si dáváme polévku na posilnění. Čeká nás cesta zpět pěšky do civilizace, takže ta chvilka koupání nás stála celkem 26 km chůze. U cesty stopujeme nejprve jedno auto a následně přestupujeme na maršutku k místě odkud se jde do kaňonu Zkaska (Fairytale canyon). Naštěstí je u cesty cedule s odbočkou, takže křičíme na řidiče, aby zastavil. V podvečer, kdyř jsou již paprsky slunce před západem jdeme do kaňonu ve kterém se nachází zajímavé útvary z kamene a slepené hlíny ze štěrkem. Opravdu je zde co vidět a po útvarech lozíme a fotíme asi 2 hodiny. Jsou totiž i nádherně zbarvené. Jdeme zpět k cestě a snažíme se zastavit maršutku. Teprve u třetí se nám to daří. Celkový součet dnes nachozených kilometrů je 33. Maršutka nás veze do města Karakol a jak zjišťujme během jízdy, jsou zde čtyři poláci, kteří se k nám pro dnešní zbytek dne připojují. Nejprve se snažíme najít ubytování pěšky, ale první dvě místa jsou plná. Jeden ze skupiny má v telefonu místní sim kartu a zjišťuje volné ubytování 4 kilometry daleko. Naštěstí taxi zde stojí paušálně za jízdu 80 som. Jen se ubytováváme a hned dalším taxi jedeme zpět na večeři a pivo. Večírek se poněkud protahuje, protože otvírají pak i na pokoji flašku vodky. Takže končíme okolo 2 ráno.

24.9.2015 - čtvrtek – jezero Ala-Kul a termální prameny Altynarashan
Vstáváme v 6:30 a nejprve si jdeme koupit do nejbližšího obchodu jídlo na snídani a na dlouhou cestu. Před obchodem na schodech rovnou snídáme a maršutkou 101 jedeme cca 3 km k závoře národního parku. Nejprve stopujeme auto, které nás veze asi 300 metrů, ale ukazuje alespoň odbočku na naši stezku. Stoupáme dalších 6 km do kopce a najednou se po totálně rozbité stezce objevuje terénní automobil. Domlouváme se, že nás doveze do prvního výškového tábora nějakých 8 km. Vyklubal se z řidiče velmi příjemný chlápek jménem Marat, který dokáže zařídit jak ubytování, tak třeba transport terénním autem kdekoli. Jedeme opravdu off road cestou a chvílemi nechápeme, co všechno to auto v pohodě překonává. V poledne vystupujeme u mostku přes divoký potok a stoupáme úzkou cestou z 2500 metrů do 3600 metrů nad mořem k jezeru Ala-Kul. Jezero uprostřed vysokých štítů zasněžených hor se krásně zabarvuje a nás čeká ještě stoupání do 3900mnm, protože se potřebujeme dostat přes průsmyk do dalšího údolí. Nahoře mrzne, fučí a je docela dost sněhu a to nás čeká brutální klesání. Všechno zvládáme, i když je Marek jen v teniskách. Dalších 11 km a klesání do 2400mnm a v 19:00 jsme u tří domků a jedné jurty v horách a jmenuje se to Altynarashan, kde jim ze země vyvěrá termální léčivý pramen. Jaké překvapení, když tu potkáváme naše spolunocležníky z předešlého večera! Ubytováváme se v jednom z domků bez elektřiny a jdeme zaslouženě relaxovat do termálů. Přeci jen dnes jsme dali túru, co lidé obvykle chodí 3 dny. Celkem 27km a stoupání 2350 metrů. Nemluvě o klesání. Večer se opět rozjíždí ve stylu vodkové smršti a učíme se novou karetní hru pro neomezeně velkou skupinu osob.

25.9.2015 - pátek - sestup do Karakoru a sanatoria Jeti Oguz
Ráno se jdeme znovu okoupat do termálů a po snídani vyrážíme údolím dolů do civilizace. Po 16 kilometrech chůze přicházíme akorát na maršutku jedoucí do Karakoru a na oběd jsme v restauraci Zarina, která je v tomto městě zřejmě nejvyhlášenější. Bohužel obsluha je poněkud pomalejší, ale co už. Jsme přece v Asii. Po jídle se přesunujeme pěšky na trh, kde dokupujeme zásoby chleba a pití a sdíleným taxi se přesunujeme opět pod hory do místa Jeti Oguz Kurort. Asi 10 domků u cesty a za nimi rozpadající se lázeňský komplex, který je jako dělaný pro hororové filmy. Na recepci zjišťujeme ubytování, ale je zbytečně drahé, takže se nejprve jdeme v komplexu osprchovat. Už to samo o sobě je zážitek. Totálně prorezlé trubky z nějakého kotle, všude zkamenělé nánosy na opadaných kachličkách. Ale teplá voda teče. Pak si dáváme docela příjemnou masáž zad. Masíruje nás postarší chlapík, který nám i nabízí ubytování. Je to hned u hlavní cesty naproti jediné kafe (restauraci) ve vesnici. Tam také jdeme na večeři na nějaké plněné knedlíčky s masem. K tomu dostáváme domácí, zřejmě rybízové, víno. Z vesnice je hezký výhled na rudě zbarvené pískovcové útvary Seven Bulls, Po dvou stakanech jdeme raději spát.

26.9.2015 - sobota - 42km údolím Jeti Oguz
Víme, že dnes bude delší túra, tak vstáváme v 6:30 a vycházíme bez snídaně jen polehku sbaleni vzhůru hezkým údolím Jeti Oguz. Prakticky celou dobu se cesta pohybuje okolo dravé ledovcové řeky. Máme nasazeno dost slušné tempo, takže v místě, kam až chceme dojít – do nadmořské výšky 2600 m s výhledem na zasněžené vrcholy a 18 km daleko, jsme už v 11:00. Cestou zpět kousek odbočujeme okolo nádherně podzimně zbarveného březového lesa opět do kopce, abychom se podívali na zdejší vysoký vodopád. Při návratu z vodopádu si to chceme poněkud zkrátit, ale to se nám vymstilo, protože se nakonec prodíráme houštinou a jdeme močály, abychom zjistili, že se musíme otočit a jít zpět proti proudu řeky Jeti Oguz až k mostu, abychom se dostali na druhou stranu. Brodit to, by byl zbytečný hazard. Z posledních sil přicházíme od městečka, kde pro tyto dvě noci bydlíme do Jeti Oguz Kurort a jdeme rovnou do obchodu/restaurace víno a na knedlíky z masem. Dnes již objednáváme rovnou litr a k tomu každý velkou láhev vody, aby se zavodnil.

27.9.2015 - neděle - zvířecí trh v Karakoru a cesta na hranice státu
V 7:00 máme domluven s našim ubytovatelem/masérem odvoz do Karakoru na zvířecí trhy. Člověk si představuje, že tím, že se trh koná každou neděli, že tam bude pár zvířat a pár lidí, ale to je doslova srocení davu. Lidé si osahávají ovce, jak jsou masité, prohlížejí jim zuby, podle čehož poznají, jak je zvíře staré. Procházíme, nebo se proplétáme lidským a zvířecím davem dále, kde se prodávají krávy a telata až se dostáváme ke koním. Jsou jich tu kvanta. Prostě je se na co dívat. Lidé si pak koupená zvířata nakládají na vozíky nebo i do kufrů aut. My si hledáme odvoz do města Tjup, odkud pak víceméně úspěšně stopujeme dále a dále do hraničního městečka Šan-Tan. Střídáme asi 5 různých aut a abychom v dnešním studeném počasí a větru nezmrzli, mezi jednotlivým stopem pochodujeme. Takže v Kyrgyzstánu ještě k našim kilometrům přidáváme dalších 15. Asi 15 km před hranicí se nám podařilo stopnout člověka, který nás veze až daleko za hranice, čímž se z Kyrgyzstánem loučíme.