16
Jižní Amerika > Ekvádor > Ekvádor (24.9. - 30.9.1999)
Návštěvě státu Ekvádor předchází již dlouhá šňůra států navštívených na stejné expedici, které jsou taktéž publikovány na DOBRODRUH.cz.

24.9.1999 - na hranicích z Peru do Ekvádoru, koupele v Baňos a odjezd do Amazonie
Na takové hraniční čáře mezi Peru a Ekvádorem, ze kterého vstupujeme z městečka Chiclayo, se dá zažít věcí. tak napřed profičelo, lépe řečeno přeskákalo jedno auto dva vysoké bumpery asi ve 100km rychlosti. To bylo jiskřiček a ty tlumiče už to asi taky nerozchodí. Asi za další půl hodinu dojde pěšky na hranice nějaká ubrečená ženská, jak jsme pochopili z rozhovoru s hlídkujícím vojákem, tak měla škaredě pořezanou ruku od nějakého chlapa, co se ji snažil okrást. Voják ji poslal domů, ať to zaspí, že to bude mít do rána dobré. Neřekl bych. Krev z ni kapala dost rychle. Ve 2.00 dojel autobus a jeli jsme do města Guayaquil, kde jsme chtěli vybrat peníze, ale nefachal automat, tak jsme za skoro poslední dolary koupili lístek do Riobamby a hned dále do Baňos (malé městečko kousek od džungle). Prošli jsme si cestovní agentury, které měly trasy do pralesa a vybrali si jednu čtyřdenní trasu. Zašli jsme na nákupy, které jsme museli platit kreditkou, protože tu žádný bankomat, který by akceptoval Visu nebyl (jenom podle Murphyho zákona na Mastercard, kterou už jsme ale neměli. Všude jinde je preferovaná Visa, jenom v Ecuadoru preferují Mastercard). Viděli jsme dokonce českou Škodovku. V cestovce jsme měli být ve 20.00 večer a tak jsme si ještě zašli do termálního koupaliště, ale byla tam tak šíleně horká voda, že se v ní skoro daly vařit vajíčka, takže jsme tam moc dlouho nevydrželi a ještě jsme se skočili podívat na kaskádovité vodopády . Nastal večer a po cestě do cestovky jsme ještě viděli sochu, které Pavel neodolal a musel si ji koupit. Takže ten den jsme investovali do umění 1.2 miliónu. Jo, ale místní měny. Zase placeno přes kreditku. Ve 20:00 jsme vyjeli autobusem a jeli celou noc až do

25.9.1999 - loďkou do divoké Amazonie
9.00 do rána do města El Coca - Puerto Francisco de Orellana, které leží hluboko v Amazonii. Měli jsme 2 sluhy a průvodce pro nás tři. Ti chystali zásoby potravin, stany, spacáky a vše potřebné pro zhýralé amíky a pro přežití v džungli na 4 dny. Po nabalení auta jsme ještě jeli dalších 100 km dále do džungle autem k řece Rio Rumyiacu (jedno z mnoha ramen Amazonky). Po cestě jsme se stavili v jedné domorodé chaloupce na oběd. Jeli jsme motorovou kanoí za celkem nízkého stavu vody a tak jsme museli často vystupovat aby se dalo projet. Jeli jsme po řece a kolem nás byla netknutá džungle a nad námi létalo plno tropických motýlů a velkých papoušků. Stavili jsme se do jedné civilizované indiánské vesnice, kde jsme se jim podívali pod pokličku a vařili si tam barevného tukana k snědku. Po třech hodinách jízdy na lodi jsme dojeli k písčitému plácku a naši sluhové nám postavili stany, uvařili večeři a my zatím měli možnost zkusit chytat ryby v amazonce. Podařil se nám chytit sumec a několik piraní, tak jsme je pak měli jako dezert po večeři (připravili nám ty ryby samosebou naši sluhové). Náš průvodce nám lámanou angličtinou vyprávěl příběh o jednom indiánském kmeni, který žije v té oblasti, kterou jsme proplouvali. Prostě je to krvelačný kmen se kterým se naposledy snažil skontaktovat člověk před třinácti lety. Přežil přesně pět minut. Jeho tělo se našlo s 28 jedovými šípy v těle. Proplouvali jsme územím kde ten kmen měl své teritorium, ale je to taková nepsaná dohoda, že pokud loď nezastaví na jejich břehu, tak by se teoreticky nemělo nic stát. Noc proběhla v pořádku.

26.9.1999 - v hluboké džungli
V 8:00 jsme vstali a měli již uvařenou snídani. Než dojíme snídani, tak nám sluhové stihli sbalit stan a věci a v 9:00 jsme mohli vyplout dál po proudu. V poledne zastavujeme a chvíli chytáme ryby na oběd. Ten nám připravili na břehu. Jeli jsme dalších 15 minut po proudu a pak šli do džungle k jednomu lesnímu jezeru, kde jsme pozorovali pralesní vodní ptáky a rostliny. Pak jsme pokračovali dále po proudu až do 17.00, zase nám postavili stan, uvařili a po jídle (už byla tma) jsme jeli kousek proti proudu řeky a hledali krokodýly. Chtěli jsme jednoho ulovit na druhou večeři, ale bohužel byli všichni rychlejší než my. Takže druhá večeře se nekonala. Ale samotných krokodýlů jsme viděli hodně. Pak rozdělali benzínem oheň a chvíli se kecalo a pilo. Začalo pršet, a tak jsme šli spát.

27.9.1999 - prosekávání stezky mačetou v džungli a plutí zpět k civilizaci
Ráno jsme jenom vstali, nechali stan stanem a po snídani jsme sjeli ještě kousek po proudu. Pak jsme šli na tři hodiny do pralesa. Napřed byla cesta vyšlapaná, ukazoval nám liánu Kulčiba jedodárná, ze které se dělají smrtelně jedovaté šípy a jed se nazývá kurare (mimochodem 2 jedovaté šípy jsme dostali jako dárek od indiánů). Přes cestu se nám přeplazil nějaký jedovatý had. Pršelo, ale nebylo se čemu divit, už začalo období dešťů a navíc jsme byli v deštném pralese. Došli jsme až na konec prošlapané stezky a protože jsme chtěli jít do džungle, kde ještě lidská noha nevstoupila, tak jsme přemluvili našeho průvodce, vzali jsme mačety a prosekávali se další hodinu. Museli jsme si značit cestu ať se dokážeme vrátit zpět. Šli jsme i přes bažinu a i náš průvodce byl z toho trochu nervózní, viděli jsme plno opic, orchideí a jiných rostlin. Ale v pořádku jsme se všichni vrátili živí a zdraví a máme další životní zážitek. Pavlovi začalo být trochu špatně. Pak jsme jeli lodí pomalu zpět. Jenom jsme se ještě zastavili podívat se na strom. Měl v průměru tolik, že tak široký strom jsme ještě nikdy neviděli. Oběd jsme měli v našem nocležišti a po obědě sbalili stany a už jsme pluli proti proudu zpět. Každý den bylo méně a méně vody i přesto, že skoro pořád pršelo. Spali jsme v našem prvním táboře.

28.9.1999 - z města Coca v záplavách přes Amazonku směr město Quito
Po snídani jsme jeli do místa našeho výjezdu. Kormidelník strašil, že máme málo benzínu a tudíž nedojedeme, jednou jsme museli přetahovat asi 500 kg vážící loď přes spadlou palmu v řece. Ve 13.00 jsme dopluli a čekalo nás přistavené auto, kde se přehodily věci a vrátili jsme se 100 km zpět do městečka Coca. Náš průvodce, který nám měl zařídit levné lístky do Quita prostě zmizel. Nikde jsme ho nenašli, tak jsme šli na zastávku a protože se pořád nikde nedaly vybrat peníze, tak nastal problém s koupí lístku. Regulérní cena byla 90 na osobu, ale my měli max. 82 na osobu, tak jsme smlouvali a nakonec jsme sehnali lístky na 20.00 večer. Drobně pršelo. Když nastala doba odjezdu, tak jsme byli hodně překvapení, když místo do autobusu jsme museli nalézt na korbu minináklaďáku. Tím jsme jeli asi dvacet minut (nedalo nám to a tak jsme se zeptali jestli pojedeme ve stoje na korbě v dešti celých 11 hodin až do Quita, ale byli jsme ujištěni, že ne). Pak nám to došlo. Prostě nastaly záplavy, a protože mosty tu neexistují, jenom vory, které převezou i autobus, ale když se vylila řeka z břehu, tak to nefachalo a tak nás natlačili do malé loďky a převezli přes rozvodněnou Amazonku na druhou stranu, kde nás už čekal regulérní autobus. Tím jsme jeli skoro celou noc. Ve tři hodiny ráno se autobus zastavil. Když už byly 4. ráno a pořád jsme nejeli, tak mi to nedalo a šel jsem se podívat co se děje. Před námi stál dlouhý konvoj autobusů a náklaďáků. Tak jsme stáli až do rozednění.

29.9.1999 - bahenní sesuv na cestě do Quita, Quito, Otavalo a hyperinflace
Ráno jsme se šli podívat co se stalo a zjistili jsme, že se urval kus kopce a byl velký bahenní sesuv přímo přes cestu. Taky to sejmulo jeden náklaďák, ale toho jsme si všimli dost pozdě, protože to spíše vypadalo jako kupa bahna, jak to bylo celé zalité a zdemolované. Pořád sjíždělo další a další bahno, tak jsme nemohli projet a ani to nemohli uklízet. V 10.00 jsme konečně projeli a ve 14.00 jsme dojeli absolutně bez peněz do Quita. Jeli jsme kolem nádherných vodopádů a propastí. Hladoví, bez peněz, zmrzlí na rovníku jsme sháněli peníze. Málem jsme neodletěli, protože ani desátý bankomat, do kterého jsem strčil kartu, mi nechtěl dát peníze. Nakonec se podařilo vybrat něco místní měny, ale trvalo to do 16:00. Ještě jsme zažili chvíli napětí, když jsem nemohl najít svůj pas a letenky. Nakonec se to našlo u Pavla. Koupili jsme si lístek do Otavala, kde normálně bývají velké trhy, ale ne v 19.30 večer. Bohužel už jsme přijeli pozdě. Po cestě zpět do Quita píchl bus kolo, tak jsme zase stlačili ananas a ve 22.00 jsme byli v Quitu na letišti. Pěkné sedátka, na kterých se dalo spát.

30.9.1999 - Odlet přes Bogotu do New Yorku a Bostonu
V 5.00 nás vzbudili vojáci, co hlídali letiště (taky spali na lavičkách) a tak jsme se odbavili a letěli z mezipřistáním v Bogotě (Columbie) do New Yorku. Tam jsme přestoupili na další letadlo, a protože když se nedaří, tak se nedaří, tak zavřeli všechny runwaye na letišti v Bostonu kromě jedné, takže se ve vzduchu utvořila dvouhodinová čekací fronta letadel na přistání. Místo v 18.00 jsme přistáli ve 21.00 a ještě aby toho nebylo málo, tak jim spadla počítačová síť, takže se vůbec nevědělo, kde máme zavazadla. Většina lidí to vzdala a šla domů, s tím, že si zavazadla nechají, až se najdou, doručit. My než jsme sehnali nějaké dolary a drobné na telefon, tak naštěstí naše zavazadla přijela.
Autor:
Publikováno:
16. 11. 2015
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Ekvádor
Rozloha:
256 370 km2
Počet obyvatel:
13 782 329 (54 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Quito
Nejvyšší bod:
Mount Chimborazo (6 267 m)
Používaný jazyk:
Španělština, Kečujština, šuárština
Náboženství:
římští katolíci 65%, jiní 35%
Měna:
americký dolar (USD)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
111
Počet publikací celkem:
89
Nejnavštěvovanější země: