16
Jižní Amerika > Francouzská Guyana, Surinam, Guyana > Francouzská Guyana, Surinam a Guyana (15.2. - 27.2.2017)
Dvanáct dní, tři státy Jižní Ameriky. Ani v jednom se, kupodivu, nemluví španělsky. V prvním, který patří do EU (jelikož je to teritorium Francie) – Francouzská Guyana, se mluví jak jinak než francouzsky. Na západ musíme projet Surinamem, což je bývalá holandská kolonie a mluví se zde holandsky. Ve třetím státě Guyana je úřední řečí angličtina. Navštěvujeme všechny tři hlavní města, které mají každé své kouzlo. Letíme malým letadýlkem k (prý) nejhezčímu vodopádu na planetě – Kaieteur, jedeme lodí a jdeme džunglí, abychom se vykoupali v Marshallových vodopádech, navštěvujeme evropské vesmírné centrum v Kourou včetně prohlídky odpališť raket a trávíme den na Ďábelských ostrovech, kde stála i věznice, ve které se odehrává příběh z knihy Motýlek. To a mnohem více v této intenzivní expedici v klasickém složení bratranců v triku.

Odlet do Paříže

15.2.2017 - středa
Scházíme se v Praze doma u Marka v 18:30 a ještě upravujeme naše batůžky tak, že spoustu věcí odkládáme, aby už tak lehké zavazadlo bylo ještě lehčí. V 19:00 odjíždíme na letiště, odkud nám chvíli po příjezdu letí letadlo do Paříže. Na letišti Orly nás čeká auto, kterým jedeme do nedalekého hotelu. Musíme zde strávit noc před dalším letem.

Přelet do Francouzské Guyany a město Cayenne

16.2.2017 - čtvrtek
V 8:15 ráno nás opět autem odváží hotelová doprava na letiště Orly. Jelikož si Pavel kupoval letenku na poslední chvíli, letěl jiným letadlem, které odlétalo o 20 minut dříve než to, kterým letím já s Markem. A k tomu každému to letí z jiného terminálu. Jsme svědky toho, jak nějaká televizní reportérka nebyla vpuštěna do letadla, protože neměla s sebou očkovací průkaz, kde je vyžadováno očkování proti žluté zimnici. My průkazy naštěstí máme. Letadlo Air France je prakticky plné. Cestou, která trvá skoro 9 hodin, nám jednou donesli teplé jídlo a jednou jen malý jogurt. Je vidět, že se snaží maximálně šetřit. Pavel letí Air Caraibe. Obě letadla přistávají ve stejném okamžiku a scházíme se v 16:00 v letištní hale na letišti Cayenne ve Francouzské Guyaně. Cestou v letadle jsme nastudovali, jak je nákladné dostat se na hranice se Surinamem, a proto si přes internet na letišti objednáváme auto od společnosti Budget na 24 hodin s vrácením u surinamských hranic. Venku je 30°C, zatažená obloha a každou chvíli poprchává. Jedeme do centra hlavního města Cayenne do hotelu Ket-Tai. Jen si zde necháváme věci a jedeme kolem centrálního hřbitova k pobřeží. Pláže mají sytě žlutý písek, sem tam z písku leze palma a ve vodě se koupou většinou místní a jezdí zde na kitech. Cestou na hotel se stavujeme koupit si něco k snídani a nějaké to víno na večer. Přeci jen je důvod k malé oslavě. U pláže jsem našel cache (hra geocaching), která znamenala, že jsem našel cache ve stém státě. Spát jdeme brzy, je zde 4 hodinový časový posun. Takže 20:00 zdejšího času je již půlnoc v ČR.

Cayenne, Space centre Kourou, Saint Laurent du Maroni a přejezd do Surinamu do hlavního města Paramaribo

16.2.2017 - pátek
Vstáváme v 5:00. Sami od sebe. Díky časovému posunu. Venku je ještě tma, ale víme, že zdejší trh otvírá už ve 4:30, proto naše první cesta vede tam. Trh jede opravdu v plném proudu, ale venku není moc světlo, abychom byli schopni cokoli nafotit, proto se vracíme do auta a snídáme a čekáme na svítání. To přichází až v 6:40. Jdeme se podívat nejprve k majáku s výhledem jak na moře, pak na město a teprve poté se jdeme proplétat uličkami trhu, kde prodávají nejen zeleninu, ale i ryby, koření a další lákadla. Obyvatelstvo je hodně promícháno s asijskými předky a my musíme také ochutnat vyhlášenou vietnamskou polévku Pho. Na trhu si kupujeme limetky do vody a čerstvé marakuje. Jdeme se projít i k pobřeží a na 9:00 jedeme na surinamskou ambasádu, kde si vyřizujeme za poplatek 30€ na osobu jednorázové vstupy do této země. Je to jen přiložený papírek v pase, ale bez něj by nás do této země nepustili. Jedeme autem kolem pobřeží přes džungli stále na západ do města Kourou, které je známé tím, že se zde nachází vesmírné centrum pro Evropu. Nezapomínejme, že Francouzská Guyana do Evropy patří, když je to francouzské území. Také poloha je velmi příhodná pro starty raket, jelikož je skoro na rovníku. Bohužel raketa startovala předevčírem a další bude až za 3 týdny, tudíž start neuvidíme, ale můžeme se podívat na vesmírné muzeum, zajet se podívat k vyhlídce na odpalovací rampy, kde je i kus staré rakety a domluvit si prohlídku na příští pátek. Kousek od vesmírného centra se jdeme projít i kousek do deštného pralesa. Pak již jedeme po N1 dále na západ a zastavujeme už jen v ptačí rezervaci Pripri de Yiyi, kde musíme překonat spálený most, abychom se mohli jít podívat na vodní plochu porostlou spoustou vodních rostlin. Bohužel ptactva v daný okamžik vidíme jen minimum. Musíme spěchat, abychom stihli vrátit včas auto do Saint Laurent du Maroni. V mírném deštíku, který se zde spouští přibližně každých 20 minut, se jdeme podívat na Camp de la Transportation, což je prakticky stará věznice pro 6000 vězňů zřízená Napoleonem 3. po zrušení nevolnictví. Jdeme k řece, která je zároveň hraniční čárou mezi Fr. Guyanou a Surinamem a hned nás odchytává převozník, který se nabízí, že nás nejdříve odveze k imigračnímu, kde si musíme nechat dát výstupní razítko do pasu. Poté nás úzkou a dlouhou dřevěnou motorovou lodí převáží na druhý břeh, kde absolvujeme martyrium s vyplňováním lejstra, aby nás vůbec vpustili do země. Už na lodi máme dojednán odvoz do hlavního města Surinamu Paramaribo za rozumné peníze. Hned po průchodu hranicí na nás již taxikář čeká a následně veze těch 140 kilometrů většinou v dešti. Jedeme docela rychle. Proto se stíháme ubytovat v hotelu Zus & Zo ještě za světla. Já se jdu projít skrz palmový háj Palmentuin, který je hned naproti hotelu a vede až k prezidentskému paláci. Kluci si chvíli odpočinuli a společně jdeme na večeři kolem pevnosti Zeelandia (zapsána v UNESCO) do restaurace De Gardi, kde nabízí velké porce za slušné ceny. Po jídle se vracíme do našeho hotelu, kde v přízemí do 22:00 vyhrává živá hudba. Teprve poté jsme schopni usnout.

Paramaribo a dlouhá cesta k hranicím Guyany do Nuewe Nickerie

18.2.2017 - sobota
Vstáváme před 5:00 a ještě za tmy jdeme kolem pobřeží najít autobus, který by nás odvezl na hranice s Guyanou. Autobus nacházíme v pohodě v 6:00, ale jsme první cestující a autobus musí být plný, aby odjel. Čekáme skoro do 8:00, kdy se již rozednívá a řidič říká, že to vidí tak na 10:00. Jdeme tedy městem ke katedrále svatého Petra a Pavla, která je celá postavena ze dřeva. Kostel to je opravdu krásný. Vše je vyřezáno do nejmenších detailů. Dovnitř nakouknout se nám daří pouze pře otevřené okno, ale ten pohled stojí za to. Protože je Surinam bývalá holandská kolonie, kde se sešly snad všechny národnosti, kultury a náboženství světa, stojí zde o 800 metrů dál obrovská muslimská mešita, která těsně sousedí se židovskou synagogou. A všichni zde umí žít vedle sebe. Pavel se jde vyfotit, protože na hranici budeme potřebovat 2 fotografie na víza. Do autobusu se vracíme asi v 9:30, ale ještě hodně dlouho čekáme, než se řidič rozhodne, že je nás dost a můžeme jet stále na západ. To se děle v 11:00 a ještě nejsme plní, ale řidič navrhuje, že když každý cestující připlatí k normální ceně 5 SRD, tak pojedeme. Všichni, včetně nás, platí rádi. Cesta je zdlouhavá a jednotvárná. Celou cestu zeleň nebo mokřady po obou stranách silnice. Do hraničního města Nuewe Nickerie. Vše vypadá v pohodě. Přidává se k nám jeden Němec, abychom se podělili o náklady na taxi do přístavu. Taxikář opravdu jede, ale podle GPS zjišťuji po cca 10 km, že nás veze na nelegální převoz přes hranice. To si nemůžeme dovolit, protože jsem někde četl, že turisty rádi chytají. Po menší rozepři o ceně zbytečné jízdy si jdeme koupit něco k snědku a nakonec se ubytováváme v hotelu Concord 2000 u místního dřevěného kostela. Cenově v pohodě a na pokoji i klimatizace.

Trajektem do Guyany a hlavní město Georgetown

19.2.2017 - neděle
V hotelu máme mít i snídani, ale v 6:15, kdy byl domluven čas, je v jídelně zamčeno a všude tma. Co se dá dělat. S prázdnými žaludky jdeme na minibus, který nás odváží k hraniční řece mezi Surinamem a Guyanou asi 40 kilometrů daleko. U řidiče si kupujeme ještě něco málo místní měny, abychom měli na zaplacení trajektu a kupujeme si rovnou zpáteční jízdenku (jednosměrná stojí 116SRD a zpáteční 152). Stále ještě netušíme, jestli se přes hranice dostaneme. Jak na stránkách Guyanské ambasády, tak na stránkách ministerstva zahraničních věcí je napsáno, že budeme zřejmě potřebovat víza. Ale imigrační úředník se jen mrkne na naše pasy a říká, že to bude na druhé straně v pohodě. Věříme mu a za chvíli už jedeme trajektem přes cca 6 km širokou řeku do přístavu na protější straně. Opravdu do pasu zadarmo dostáváme razítko a povolení pobytu až na 3 měsíce v Guyaně! Alespoň jedna pozitivní zpráva. Hned za vchodem je spousta naháněčů do minibusů jedoucích do hlavního města Georgetownu a jedním takovým i jedeme. I peníze se zde dají směnit. Projíždíme rovinatou krajinou přetvořenou do závlahových kanálů, kde pěstují i rýži a ve 14:00 jsme v centru. Taxikář nás veze rovnou k hotelu Rima. Cena nám připadá poněkud vysoká, ale poté, co si na Internetu zjišťujeme, že jinou, levnější, alternativu nemáme, jdeme se do Rimy ubytovat. Ale ubytování předchází dobrý oběd u nedalekého Číňana. Necháváme si na ubytování věci a jdeme se projít po Georgetownu, které j právem zapsáno na seznamu UNESCO. Je totiž většinou postaveno ze dřeva. Proto naše první kroky vedou ke katedrále sv. Jiří, která je samozřejmě dřevěná, ale patří mezi největší dřevěné kostely vůbec. O kousek dále vidíme i dřevěný nejvyšší soud a další vládní budovy a přicházíme k zajímavé tržnici, jejíž dominantou jsou obrovské (dřevěné) hodiny. Kupujeme si spoustu ovoce, ze kterého si na hotelu děláme ovocný salát. Po chutné svačině se jdeme projít kolem pobřeží, kde to skoro vypadá jako na pouti, protože tu je i skákací hrad. Večer končíme v baru kousek od hotelu.

Martyrium s turistickou kartou do Surinamu a plavba řekou do města Bartica

20.2.2017 - pondělí
V 8.00 jsme sbalení dole na recepci a paní majitelka nám obvolává letecké společnosti, které by nás dopravily k vodopádům Kaitier. Bez valného úspěchu. Buď mají plno nebo naopak potřebují 13 lidí na palubu. Nebo mají šílené ceny. Ještě posílám několik mailů dalším společnostem. Jedeme taxíkem, který je zde dost levný (po městě cca 30 Kč fixní částka za jízdu) nejprve na Surinamskou ambasádu, kde nám vysvětlují, že musíme mít kopii pasu a vstupního razítka a 35USD na osobu v hotovosti. Nic z toho nemáme. Kopii nám dělají hned vedle v jazykové škole, ale peníze je třeba sehnat v bance. Jedeme dalším taxi do Scotia bank, kde nejprve vybíráme z bankomatu místní měnu a tu okamžitě měníme na přepážce za dolary. Překvapivě nám nabízí výhodný kurz. Jedeme zpět na ambasádu a konečně se daří podat žádost. Pasy si máme vyzvednout po obědě. Jedeme na trh k hodinám dát si v místní jídelně nějaké jídlo, vyměnit Eura na místní peníze, projít pár dalších cestovních kanceláří a zkontrolovat, jestli nám některá neodpověděla na ranní mail. Odpověděla nám společnost Roraima a pozitivně. Hned jdeme do jejich kanceláře naproti americké ambasády zaplatit letenky na středu a opět jedeme taxi na surinamskou ambasádu. Tentokrát si vyzvednout pasy a zpět na trh odkud jedeme minibusem 32 do městečka Parika. Je to jízda, při které se musí každý naučit sebeovládání V autě je neuvěřitelné horko a asi hodinu trčíme v zácpě před pontonovým mostem. V Parice jsme v 16:00. Odtud již cesta nevede. Nasedáme na vodní taxi, kde s námi jede dalších 20 lidí a jedeme po široké řece Essequibo prakticky od jejího ústí do 60 kilometrů vzdáleného města Bartica. To je místo, kde se vyrábí světoznámý rum El Dorado. A také místo, odkud se dá dostat dále do vnitrozemí. Samotná 70 minut trvající plavba je zážitkem. Sledujeme břehy, na kterých je docela rušno. Lidé kolem řeky bydlí, jsou zde pily a další zpracovny, vidíme rozpadající se vraky lodí i nové lodě a hlavně hezkou, tropickou přírodu kolem včetně spousty vodního ptactva a tropické vegetace. Do města připlouváme těsně po setmění a hledáme si ubytování. Ubytováváme se v Guest house s výhledem na řeku a domlouváme si s kapitánem lodi výlet na zítřejší den.

Marshallovy vodopády lodí a návrat do Georgetownu

21.2.2017 - úterý
Původní domluvu s kapitánem, že pojedeme až v 9:00 měníme ráno na odjezd v 7:30. Jedeme proti proudu široké řeky přes několik zastávek, kde nám kapitán vysvětluje, co to jsou za místa a jaká je jejich historie (věznice, pily, opuštěný lágr, kde pobývali nemocní s leprou). Až po cca 30 km po řece zastavujeme u břehu a jdeme džunglí k Marshallovým vodopádům. Kapitán se mění na průvodce a táhne s sebou i mačetu, kterou občas použije, když mu něco vadí v cestě. Pod bujnou vegetací je příjemně. Na slunci to totiž již žhnulo. Kolem nás poletují, docela často, nádherně modří motýli velcí jako dospělá dlaň. Po čase přicházíme na břeh říčky, které okamžitě začínáme říkat Coca-Cola river pro své tmavě hnědé zbarvení. Přecházíme přes malý mostek a jsme u cca 8 metrů vysokých vodopádů. Průvodce nelení a za chvíli leze do vody a my jej rádi následujeme. Ukazuje nám, kudy se dá vylézt do poloviny vodopádu a vlézt si pod jeden vodní přepad. Tam se chvíli bavíme, necháme se vodou masírovat a příjemně osvěženi si dáváme na svačinu čerstvý kokos do kterého se dostáváme jak jinak než mačetou. Jdeme zpět k lodi a tou jedeme opět do Barticy. Zde jen přesedáme na další loď, kterou se vracíme do Pariky a minibusem uháníme jako o závod do centra Georgetownu. Přesedáme na minibus 42, který jede k světoznámé palírně, ve které se vyrábí rum El Dorado. Rezivějící továrnu, ve které produkují nejkvalitnější rum na světě si prohlížíme zvenčí. Prohlídky se totiž musí hlásit několik dní dopředu. Bohužel. Opět se vracíme do centra a nakupujeme ovoce na trhu a ubytováváme se zpět v Rima guesthouse. Večer jdeme na několik drinků do nedalekého baru Palm Court.

Vodopád Kaieteur a přesun k hranicím se Surinamem

22.2.2017 - středa
Z hotelu jdeme v 6:15 a chytáme si taxi na letiště Ogly. Jako na potvoru je dnes totálně zataženo a těsně před tím, než máme miniaturním letadélkem v 8:00 vzlétnout, se strhává slušný slejvák. Asi za 30 minut pilot společnosti Roraima velí, že poletíme. Do letadla nás vodí podle toho, jak kdo váží, aby se rozložila hmotnost rovnoměrně. Je nás v letadle 10 a pilot. Vzlétáme stále v dešti a střecha letadla není moc nepromokavá, protože mnoha místy do letadla teče. Zvláštní pocit, když si člověk v letadle musí poposedat, aby nebyl promočený. Letíme pro jistotu ještě do mlhy a už začínáme ztrácet naději, že vodopád uvidíme. Všude píší, že když do 10:00 nestihneme být u vodopádu, že se pak zahalí do mlžného závoje. Letíme něco přes hodinu a přistáváme na miniaturní runwayi uprostřed džungle hned vedle horní hrany vodopádu Kaieteur. Tady nás už čeká průvodce z národního parku a vede naši skupinu celkem přes tři vyhlídky na tento, údajně nejkrásnější vodopád světa. Neuvěřitelné! Svítí slunce a vodopád vidíme v celé své kráse, jak obrovská masa vody přes převislý okraj padá do 251 metrové hloubky. Pro představu je tento vodopád 5x vyšší než Niagárské vodopády nebo 2x tak vysoký než Viktoriiny vodopády v Africe. Kocháme se tímto výhledem, pro který jsme vážili tak dlouhou cestu a snažíme se průvodce přesvědčit, aby nám pomohl najít endemickou, sytě žlutou žabičku, která dorůstá do max. délky 18 milimetrů a žije jen v oblasti okolo vodopádu. Nejprve se tváří skepticky, ale nakonec náhoda chtěla, že jsme žabku našli. Jmenuje se Golden poison dart frog, protože sloučeniny na jejím těle člověka usmrtí do 30 minut. Proto se žabky raději nedotýkáme a snažíme se ji vyfotit. Je to docela těžké, protože žije jen na rostlině, která je zrovna kousek za převisem nad propastí dolů pod vodopád. Nakonec se nám žabičku daří i vyfotit a můžeme se vrátit k letadlu a tím zpět do Georgetownu. Runway je proklatě krátká a pilot zvedá čumák na posledním metru. Člověk si ani nestačí uvědomit, že se odlepil od země, ale ta najednou pod námi mizí. Přelétáme totiž nad vodopádem. Po přeletu džungle přistáváme na mezinárodním letišti, protože pilot potřebuje dotankovat. Pak znovu vzlétáme a o 10 minut později dosedáme na letiště Ogly. Vracíme se do města a jdeme se zkusit ubytovat do guest house, ale paní domácí nám říká, že je plno. To rozhoduje v tom, že jedeme autem se šíleným řidičem neznajícím brzdy a v 19:00 jsme kousek před trajektem u Surinamských hranic. Ubytováváme se v hotelu Swiss za rozumné peníze a jdeme se najíst dobrého jídla do nedaleké hospody. Díky tomu zjišťujeme, že se zde bude večer konat nějaká zábava. Je zde v ulicích spousta lidí, ale když to večer jdeme zkontrolovat, vypadá to spíše jako nějaký politický meeting.

Celodenní přesun přes Surinam do Kourou ve Francouzské Guayaně

23.2.2017 - čtvrtek Vstáváme v 6:00 a taxi jedeme k trajektu. Procedury k překročení hranice do Surinamu jsou zdlouhavé. Několik kontrol včetně lustrování batohů a je 10:00. Trajekt vyplouvá přesně. Překročením hranice opět ztrácíme hodinu na hodinkách, takže v Surinamu, kde všichni vystupují z trajektu stylem, že se tlačí (včetně nás) k bráně u výstupu jsme až ve 12:00 místního času. Jakmile se brána trochu zvedá, je to jako znamení ke startu. Sprintem k imigračnímu okénku. Jeden běžec z přední řady upadá a skoro to vypadá, že jej ušlapou. Oficír povelem „one line!“ sjednává pořádek a všichni se spořádaně řadí do řady. Opět zdržování u vstupu do Surinamu, ale nakonec jsme propuštěni mezi dravé řidiče minivanů, kteří lační po tom nás svézt. Nejprve nás obklopují a přeřvávají se jeden přes druhého, ale Marek zavelí stejně jako imigrační úředník, aby se taxikáři postavili do řady a nabízeli svou cenu za odvoz do Paramaribo. Hláška „next (další)“ se ozývá každou chvíli a taxikáři spořádaně přistupují. Nakonec se Markovi daří uzavřít dohodu za rozumnou cenu a jedeme skoro prázdným autem přímo do hlavního města. Jelikož to je několik hodin jízdy, máme možnost se i trochu prospat. V Paramaribo jen přestupujeme do dalšího auta, které nás veze na východ až k další velké řece dělící Surinam a Francouzskou Guyanu. Malou loďkou v dešti přejíždíme do Evropské unie (je to vtipné, pokaždé, když si to uvědomíme, že jsme v Jižní Americe, ale zároveň v Evropě) a po posledním razítku (kde úřednici vysvětlujeme, že Česká republika je v Evropské unii a opravdu nepotřebujeme víza) u přístavu sháníme odvoz do Cayenne. Nakonec jedeme taxi za dohodnutou (naši cenu, kde z původní standardní 40€ taxy za osobu jedeme za 25€). Cestou se rozhodujeme, že dojedeme jen do města Kourou a ve 22:00 nás taxikář vysazuje u hotelu Atlantis, kde nocujeme.

Vesmírné centrum a Kourou

24.2.2017 - pátek
Z hotelu za 144€ za noc mizíme v 7:00, protože nás čekají 4 kilometry pěšky v lehkém deštíku do vesmírného centra, kde jsme si skoro před týdnem udělali rezervaci na prohlídku. Byli jsme ovšem už tehdy napsáni pouze na čekací listinu. Před 8:00 je u vesmírného centra spousta lidí a vypadá to s námi špatně. Přichází jedna z průvodkyň a říká, že může jet jen Petr. Ale nakonec jedeme autobusem do space centra všichni. Autobus nás veze na ruskou odpalovací rampu Sojuz a pak na evropskou Ariana, kde jsou i české vlajky. Výklad je vesměs francouzsky, ale průvodkyně nám pak dává i soukromý výklad v angličtině, kde se dozvídáme, že odtud létá přibližně jednou do měsíce nějaká raketa se satelity. Odpaliště jsou každé řešené kompletně jinak, a to je na tom zajímavé. Také to, že například rakety Ariana jsou komplet nezávislé a startují samy bez interference letového centra. Proto jsou i tyto řídící centra docela malá. Vše řídí software. Okolo 12:00 jsme zpět ve vesmírném muzeu a opět jdeme pěšky do centra. Aby těch procházek nebylo málo, jdeme se podívat do přístavu, jestli náhodou nejede nějaká loď na ostrovy Aubege des Illes. Bohužel nejede. Tak obvoláváme hotely, abychom zase nemuseli přeplácet za nocleh a v hotelu Ballahou nám říkají, že máme asi 20 minut na to tam dojít, aby nás ubytovali. Ale jsme 3,6 kilometrů daleko. V tom horku a 100% vlhku se běží dost těžko. Stíháme to a ve 14:30 se ubytováváme. Po chvilkovém odpočinku se jdeme přijít asi 3 kilometry k historickému majáku na východě města. Cestou sledujeme několik kiterů, kteří se proháněli na prknech kolem pláže Chocolaterie. U majáku opět začíná pršet, ale přeháňky jsou intenzivní a krátké, proto po chvíli schovávání se pod střechou nějakého hotelu můžeme vyrazit na nákupy. V našem hotelu máme k dispozici celou kuchyň. Proto nakupujeme několik druhů zeleniny a hovězí maso. K tomu francouzské víno a máme o večeři postaráno. Není nad čerstvé steaky se zeleninovým salátem! U vínka a zbytků guyanského rumu El Dorado, který si převážíme již několik dní, se bavíme do večera a Marek se postupně zbavuje několika klíšťat, které ho během dne atakovaly.

Katamaránem na Královský ostrov a přesun do Cayenne

25.2.2017 - sobota
I přesto, že nám včerejší odpoledne z hotelu obvolali všechny 4 lodní společnosti jezdící na 18 kilometrů vzdálené Ďábelské ostrovy (Îles du Diable) nebo někdy také ostrovy Spásy (Îles du Salut) a všude nám řekli, že mají loď beznadějně plnou, tak jdeme ráno do přístavu a zkoušíme se na loď dostat. Máme štěstí. Asi někdo nedorazil a my jedeme na velkém katamaránu pro 96 osob na 18 kilometrů vzdálené ostrovy. Voda je stále dohněda, jsou slušně velké vlny, po kterých i takto velký katamarán docela nepříjemně poskakuje. Ale po hodině plavby přistáváme u historického mola na Královském ostrově (Royale). Tedy jednom ze tří, které sloužily v letech 1852 až 1946 jako trestanecká kolonie pro těžké zločince. Ostrovy se proslavily také tím, že Henri Charrière popisuje ve svém autobiografickém románu Motýlek o svém 18. měsíčním pobytu na těchto ostrovech. My si procházíme jak budovy sloužící dozorcům, tak i káznici pro politické vězně. Poté si obcházíme celý ostrov kolem dokola a sledujeme místní drzé opice, jak jiným turistům kradou svačinu. Mimo opic se na ostrově vyskytuje v hojné míře i největší hlodavec na světě – kapybara a také leguáni. Ti jsou jak na zemi, tak i hojně na větvích. Ve vodě pozorujeme vodní želvy a několik hodin máme na to hovět si u vody nebo ve vodě v jediném chráněném zálivu. Jinak jsou kolem celého ostrova výstražné cedule, že jsou zde silné mořské proudy. Příjemný odpočinek v 16:00 střídá cesta lodí zpět k pevnině a následný stop několika auty do Cayenne na letiště. Máme totiž rezervováno auto, které si chceme vyzvednout. Bohužel u žádné z přepážek půjčovny není ani noha. Vlastně na celém letišti nikdo není. Vracet se do města by bylo komplikované, proto se rozhodujeme strávit noc v letištní hale. Sice nás z haly o půlnoci vyhazují, protože se letiště na noc zavírá, ale hned u vchodu jsou lavičky pod střechou, na kterých se dá také obstojně spát.

Cayenne a odlet domů

26.2.2017 – neděle
Do 10:00 trpělivě čekáme na to, jestli neotevře některá ze společností, které pronajímají auta, ale proč by se někdo obtěžoval v neděli přijít? No nic, tak jdeme pěšky směrem město Matoury, ale po chvíli nám staví auto a veze nás až do centra. Zde si v nejbližším obchodě provozovaném Číňany (skoro všude na světě toto odvětví maloobchodu ovládá právě tento národ) a pořizujeme si čerstvou bagetu, grilované kuře a k tomu láhev vína. Bufet si děláme v nedalekém parčíku. Spokojeni a najedeni zkoušíme naše štěstí se stopem a po chvíli nám zastavuje dodávka, která nás veze do centra Cayenne. Zde jsou již ulice připraveny k večernímu velkému karnevalovému průvodu, ale ten začíná až za několik hodin. Jdeme jdeme se podívat naposled k pobřeží do parčíku a zde se loučíme s Pavlem, který letí pozdějším letadlem. Proto má čas projít se na nedalekou horu a vidět karnevalový průvod v alegorických kostýmech. Já s Markem jdeme pomalu směr letiště. Nejprve nám zastavilo jedno auto a vysazuje nás asi 5 kilometrů od letiště. Máme ještě dost času a zbylé kilometry již hodláme jít pěšky. Sotva urazíme kilometr, začíná silně pršet. Chůze se mění v běh a zoufalé stopování projíždějících aut. Asi za minutu nám jedno zastavuje a veze nás až na letiště. I ta minuta na tropickém dešti stačila k tomu, že jsme komplet mokří. Na letišti se musíme převléci, trochu zkulturnit a už je čas k nástupu do letadla. Pavel nám později vypráví, že mu po karnevalu také stačily dva stopy a dostal se na letiště bez komplikací. Z toho usuzujeme, že stopování není až tak nereálné a možná by se dalo vynechat to půjčení auta první den. Přes noc letíme do Paříže.

Autor:
Publikováno:
1. 3. 2017
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Francouzská Guyana
Surinam
Guyana
Rozloha:
2 512 km2
Počet obyvatel:
816 364 (325 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Saint-Denis
Nejvyšší bod:
Piton des Neiges (3 069 m)
Náboženství:
římskokatolické
Měna:
euro (EUR)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
112
Počet publikací celkem:
98
Nejnavštěvovanější země: