16
Severní Amerika > Haiti, Dominikánská republika > Dominikánská republika a Haiti (14.3. - 24.3.2019)

Přelet do Punta Cana a pláž Bavaro

14.3.2019 - čtvrtek
Z Ostravy vyjíždíme chvíli před půlnocí. Parkujeme na letišti ve Vídni ve 3.00 a v 6.10 odlétáme do Frankfurtu. Tady máme 2 hodiny na přestup na další letadlo. To už letí přímo do Punta Cana v Dominikánské republice. Let trvá 9 a půl hodiny. Tím, že letíme pořád na západ, tak přistáváme v 16:00 lokálního času. Přes dlouhou frontu na imigračním se dostáváme, kupodivu, dost rychle. Nic moc totiž neřeší. Hlavně razítko do pasu a jsme z letiště venku. Naopak v půjčovně aut to trvá děsně dlouho, než nám auto vydávají.
První směr, kam se chceme podívat je Hoyo Azul, ale na cestě je závora a strážníci říkají, že se park zavírá v 18:00 (je 17:50). Jedeme tedy k pláži Bavaro a po ní se procházíme až do západu slunce. V jednom místě si jdeme zaplavat do příjemně teplého moře. Kousek od pláže máme objednáno ubytování v White Sands Bed and Breakfast. Ubytujeme se a jdeme do restaurace na pláži Jellyfish restaurant. Ochutnáváme místní pivo Presidente a k jídlu máme grilovanou rybu se smaženými banány. Je 22:00 (v ČR jsou to 2 ráno) a my se vracíme zpět na ubytování. Problém s tím, že je zamčená brána od pláže řešíme tak, že musíme přelézt plot.

El Soplador, pláž Bayahibe, vodopád Salto de Cocoa, Laguna Cristal a městečko Samaná

15.3.2019 - pátek
Budíme se v 5:30 a jedeme ještě kousek na severozápad a na drzo projíždíme závorami do rezortu Luxury Bahia Principe Esmeralda, kde se jdeme projít po pláži při svítání a zjistit informace ohledně potápění. Původně jsme chtěli zaplavat k vraku lodi, který je asi 250 metrů od břehu, ale jsou dnes docela velké vlny, takže koukáme na vrak, který ční kousek z vody jen ze břehu. Ceny za potápění mají přestřelené, proto pokračujeme dále. Cestou vybíráme trochu místní měny a nakupujeme hlavně vodu a něco na jídlo. Voda totiž většinou není pitná ani po převaření.
Jedeme po dálnici, kde se každou chvíli platí mýtné na jih na pláž Bayahibe. Napřed se jdeme podívat na mořský gejzír El Soplador. V korálovém pobřeží voda vytvořila tunel a v něm dva komíny. Těmi v občasných intervalech stříká voda. Tedy za předpokladu, že jsou vlny. Dnes jsou. Takže občas voda vyletí do vzduchu. Svačíme výborný místní ananas a jedeme k pláži Bayahibe. Naháněči na lodě plující k místním ostrůvkům se snaží zlákat i nás. Ale pro dnešní den jsou plné. Tak se jdeme vykoupat na tuto hezkou pláž a jedeme dále.
Zastavujeme u parkoviště kousek od vodopádu Salto de Cocoa. Strmou cestičkou dolů se dostáváme do malebného zákoutí přírody, kde v azurovém jezírku končí svůj pád z cca 20 metrů vysokého vodopádu. Voda je velmi lákavá a za chvíli v jezírku již plaveme. Je tady tak příjemně, že relaxujeme asi 30 minut, než se vydáváme zpět k autu a pokračujeme na sever ostrova.
Laguna Cristal je dalším bodem na naší cestě na sever. Sem jedeme šílenou, tedy totálně poničenou, cestou. Je to symetrická modrá laguna obklopená zelení. A máme i chvíli na to nad ní proletět dronem.
Nakonec přijíždíme do města Samaná, kde se jdeme projít po zajímavém mostě pro pěší na Forgotten island (Zapomenutý ostrov). Soustava mostních oblouků má několik set metrů a na konci je několik zdevastovaných restaurací. Taková škoda. Ubytováváme se hned vedle kostela Santa Barbara de Samaná do kterého se jdeme i podívat, protože tam zrovna zpívají gospely.

Cueva de Marino, Boca del Diablo, vodopád Chute el Limón, Lago Azul a párty v městečku Sosúa

16.3.2019 - sobota
Vstávám ve 4:00. Cvičení, snídaně, studium a už vstávají i kluci. Vyjíždíme dále na východ po poloostrově Samaná. Po 30 km jsme u zajímavého lomu na mramor. Z hory vyvážejí obrovské, přesně řezané, kvádry o hranách asi 2x3m. Když chceme jet dále, auto se tváří, že ani neškytne. Do toho se honí bouřkové mraky a na střechu auta nám přistává holub a nechce odletět. Prostě jak v nějakém hororu. Ale jsme 3 chlapi, takže otevíráme kapotu a problém je v přívodním kabelu k baterii. Z lomu přichází chlápek, který nám půjčuje kombinačky. A za chvíli můžeme jet dál. Auto parkujeme u velké jeskyně Cueva de Marino ve které je neponičená krápníková výzdoba. Pěšky pokračujeme podél pobřeží až k Boca del Diablo. Díra v zemi, že které, pokud jdou vlny že správného směru, tryská voda i desítky metrů vysoko. Dnes to v díře jen hrozitánsky hučí, opravdu jako v Ďáblově chřtánu. Holt, vlny jdou dnes vůči břehu šikmo.
Vracíme se zpět přes Samaná a odbočujeme na sever poloostrova k vodopádu Chute El Limón. Tedy k parkovišti u vstupu do parku. Po uhrazení vstupného jdeme chodníkem, který 3x vede přes řeku. To znamená, že musíme 3x brodit. Pak chodník stoupá vzhůru až na vrchol jednoho kopce odkud je malebný výhled do místní rozkvetlé džungle táhnoucí se po hornaté krajině. Jen o pár desítek metrů dál se nám otevírá výhled na 55 metrů vysoký vodopád Chute El Limón. Padá do azurově zbarveného jezírka a celá zadní stěna je sytě zelená, porostlá mechem. Od toho zřejmě i název vodopádu. Scházíme k němu a v jezeře pod vodopádem se koupeme. Zvlášť po tom výšlapu je koupel krásně osvěžující. Po chvíli se vracíme stejnou trasou k autu a jedeme po severní straně poloostrova na západ. Těsně před sjezdem z poloostrova na hlavní cestu je další velká, krápníky zdobená, volně přístupná jeskyně. Jedeme prakticky celou dobu kolem moře a některé pláže jsou až pohlednicově hezké.
Na oběd se zastavujeme v jedné z malých restaurací a jedeme k Lago Azul (Modré jezero). Pod převislou vápencovou stěnou je malé průzračné jezírko ve kterém se koupeme a relaxujeme.
Koupání ve sladké vodě už bylo dnes dost, proto jedeme k moři na Playa Grande (Velkou pláž). Písčitá pláž s jemným skoro bílým pískem, která je 1 míli dlouhá, lemují palmy a po obou stranách je uzavřena mezi korálové útesy. Což z ní dělá velmi malebné místo. Plaveme ve vlnách Karibiku a užíváme si chvilku relax.
Po západu slunce přijíždíme do městečka Sosúa, kde se ubytováváme v Rocky Rock hotelu. Sosúa je párty město severní části ostrova. Je tu přes 200 barů a hospod. Takže program na večer máme jasný.

Pico Isabel de Torres, vodopády Saltos de Damajagua, kohoutí zápasy a Punta Rucia

17.3.2019 - neděle
Včerejší večírek se poněkud protáhl, proto vstáváme až v 8:00. Nejprve jedeme autem a samotný vrchol Pico Isabel del Torres (786 m) kde stojí socha Estatua de Cristo, podobně rozpažený Ježíš jako v Rio de Janeiro, jen o něco menší. Cesta na vrchol naším půjčeným autem je zážitek sám o sobě, protože cesta je prudká a samý výmol. Prudká tak, že auto skoro nejede. Z vrcholu je výhled na město Puerto Plata a na moře. Většina lidí vrchol navštěvuje díky lanovce, která sem vede. Sjíždíme zpět k pobřeží a jedeme k vodopádům Saltos de Damajagua cca 30 km od Puerto Plata. Tady jsou na turisty připraveni dokonale. Po zaplacení vstupného fasujeme plovací vestu, přilbu a průvodce a asi 30 minut džunglí stoupáme k vodě. Načež začíná ta zábavná část. Něco jako canyoning. Plaveme úzkými soutěskami, skáčeme že skal do tůní a nebo sjíždíme po zadku po přírodních tobogánech. Prostě trochu adrenalinová vodní zábava. U auta jsme zpět skoro za 2 hodiny.
Rychle se vracíme do Puerto Plata a hledáme arénu, kde se konají kohoutí zápasy. Na prvních dvou místech jsme neuspěli. Jedno je zavřené a na druhém se kohoutí zápasy konaly včera. Ale na třetím místě na konci ulice Ruta a Isabel de Torres se nám daří v klasickém Club Gallistico se zrovna předvádějí kohouti, kteří dnes budou bojovat. Prodejci občerstvení se činí, takže za chvíli objednáme, dáváme si i pivo a jako zákusek vařenou kukuřici. Chlapi okolo hrají v kostky nebo domino a čekáme až to všechno v 16:00 vypukne. Kupujeme si lístky na obchod kulaté arény a za chvíli už proti sobě staví dva kohouty vyzbrojené pořádně ostrými ostruhami. Dva profesionální kohoutí drážďiči se před zápasem snaží kohouty nabudit k agresivitě. Bookmakeři rychle ústně uzavírají sázky a kohouti se do sebe pouští hlava nehlava. Sekají po sobě ostruhami i zobáky dokud alespoň jeden nepadne k zemi a nezůstane dole alespoň minutu, pokud není rovnou mrtvý. Vřava diváků je neuvěřitelná. Adrenalin a vzrušení že zápasu je na hranici hysterie. A z každým dalším zápasem se ještě stupňuje. Odcházíme po hodině. Zážitek je to silný a drsný.
Uklidnit se jedeme na nedalekou pláž Confresí. Původní plán jít do vody měníme, protože tu děsně fouká. Proto si jen dáváme na svačinu místní ananas a jedeme do Punta Rucia. To je mini vesnice u stejnojmenné pláže a ubytováváme se v hotelu Corales. Příjemný majitel, který mluví anglicky a dělá skvělé míchané drinky.

Ostrov Cayo Arena - Paradise Island, Montecristi a hraniční město Dajabón

18.3.2019 - pondělí
V 8:00 dostáváme výbornou snídani. Palačinky s čerstvým ovocem, medem, sýry, šunku, chléb a kávu. Přesunujeme se na pláž a čekáme na motorový člun, který nás velkou rychlostí veze na 10 km vzdálený ostrůvek Cayo Arena - Paradise Island. Je to vlastně písečná duna na korálovém atolu na které se krčí několik přístřešků.
Kolem ostrůvku je mělká voda a v korálech množství barevných ryb. Máme s sebou vybavení na šnorchlování. Barvy moře jsou až nepřirozeně azurové. Koupeme se a sluníme do 13:00, kdy nás odváží loď, se zajížďkou přes mangrovy, zpět na pevninu.
Cestou do města Montecristi vzdáleného 120 km se zastavujeme na rychlý oběd. V Montecristi obdivujeme zajímavou hodinovou věž, park a kostel (vše je při sobě) a jedeme kolem salinišť, míst, kde se odpařováním mořské vody získává sůl, k NP Montecristi. Tady se jdeme projít na vyhlídku nad útesem. Cestou będę křížová cesta. Je to prakticky konec Dominikánské republiky na severní západní straně.
Nakonec, těsně před západem slunce přijíždíme do hraničního města s Haiti do města Dajabón. Ubytováváme se v hotelu Juan Calvo jen pár desítek metrů od hranic a relaxujeme u piva.

HAITI - Palais de Sans-Souci, Citadela a dlouhá cesta do Port-de-Paix

19.3.2019 - úterý
V 8:00 vycházíme z hotelu. Většinu cenných věcí si necháváme v autě zaparkovaném přímo před vchodem do hotelu. Pěšky jdeme na nedalekou hranici do Haiti. Při opuštění Dominikánské republiky musíme platit 20$ poplatek a při vstupu do Haiti dalších 7$. Ale za chvíli už procházíme po Haitské straně města Ouanamithe. V děsném horku (předpověď říkala 35°C) jdeme pěšky bezmála 3 kilometry kolem Baptistického kostela Église Baptiste do místního sirotčince. Mají tu 24 dětí, tak jim alespoň děláme radost několika pytlíky bonbónů.
Vracíme se zpět na hlavní silnici a tam už stojí pick up s lavicemi do kterého nastupujeme. Stejně jako dalších, asi 20 lidí. Osobní prostor moc nemáme, ale hlavně, že jedeme. Po docela dobré cestě jedeme 66 km do města Cap-Haïtien. Vystupujeme však na první křižovatce ve městě a jedeme hned dalším taptapem (tak se místní dopravě říká) do malého městečka Milot. Dovnitř dopravního prostředku se nevejdeme, proto jen visíme na nárazníku a snažíme se přidržovat střechy. I přes prudké brzdění řidiče a výmoly na cestě nám podařilo udržet až do cíle. Na ulici si dáváme oběd. Typická kořeněná rýže s červenými fazolemi a k tomu mini kousek masa.
Následuje prohlídka ruin bývalého královského sídla Palais de Sans-Souci, které moc dlouho nevydrželo, protože pár let po dostavbě jej poničilo zemětřesení a už se neopravilo.
Během prohlídky Pavel domlouvá, že na 7 km vzdálenou Citadelu pojedeme na koních. Kůň, to je honosné slovo. Jsou to spíš takoví přerostlí poníci. Ti se s námi mordují do docela prudkého kopce po kameny dlážděné silnici. Nahoře jsou koně úplně zpocení. Cestou několikrát klopýtají a mají co dělat aby se na těch svých tenkých nožkách udrželi. Citadela postavena jako nedobytná pevnost se šířkou zdí 4 metry a místy až 40 metrů vysoká. Je zde na 50 000 dělových koulí a přes 160 litých děl. A to vše na nic. Nikdy se nic z toho nepoužilo. Pevnost měla sloužit na ochranu krále proti Napoleonovi a byla připravena na to uživit královskou rodinu a 5000 služebníků minimálně rok. Celou Citadelu si procházíme.
Dolů z kopce chvíli jdeme pěšky, ale většinu času jedeme na koních. Dole přestupujeme na taptap zpět do Cap-Haïtien a pak hned na další, se kterým drkotáme po prašné nezpevněné silnici až do 22:00 do přestupního města Gonaïves. Cesta to je strašná, protože sedíme na nepohodlné pryčně korby pick-upu natáčení jako sardinky.
Aby toho cestování nebylo málo, nastupujeme do korby náklaďáku, kde se pomalu ploužíme nocí až do 4 do rána do přístavního města Port-de-Paix.

Port-de-Paix, ostrov Tortuga a zpět do Cap-Haïtien

20.3.2019 - středa
Za svitu měsíce v úplňku si procházíme úplně liduprázdné město Port-de-Paix. Jdeme k místu, kde tušíme, že by mohly vyplouvat lodě, a protože do rozednění máme ještě skoro 2 hodiny, uleháme jen tak na chodníku.
V 5:30 už město žije. Přímo u místa, kde ležíme, si rozkládá prodavač své stavební kolečko s rýží a masem. Snídaně je tedy vyřešena. Vodu si kupujeme v malých igelitových pytlících a čekáme, že v 9:00 pojedeme pravidelnou lodi na ostrov Tortuga do do vesničky Basse Terre. Je 9:30 a loď stále nepřijíždí, proto se domlouváme s menším motorovým člunem, který nejprve jede nejkratší cestou k ostrovu Tortuga a pak nás podél pobřeží odváží do Basse Terre. Slunce žhne a modré moře vypadá lákavě. V jedné z mála hospod na ostrově si dáváme pivo a jdeme na 5 km dlouhou procházku po strmém ostrově do mini přístavu Port Vincent. Počasí se kazí. Začíná hodně foukat, mraky zastiňují slunce a chvílemi i pokrapuje. I přesto se jdeme na chvíli vykoupat do moře, stejně jako to zde dělá asi 20 místních. Vidíme, že se k odjezdu připravuje malá dřevěná plachetnice, kde vše je vyrobeno ručně. Tvrdě smlouváme cenu a nakonec nasedáme. Celou plavbu nervózně pozorujeme jak se loď pod náporem větru naklání, vlny občas vyskočí i přes přední palubu a vůbec moře kolem nás je dost rozbouřené. Neplujeme zpět do Port de Paix, ale do Saint-Louis, menšího města asi 10 km východně od Port de Paix. Loď kotví asi 59 m od břehu a pod námi je ještě přes 1,5 m hloubky. Přemýšlíme, jak se dostat na břeh bez toho, aniž bychom namočili naše věci a nás, ale problém se řeší sám. Od břehu se k nám vodou brodí 4 chlapi. Jeden bere batohy a další si nás nakládají na záda, stejně, jako bychom chtěli hrát ve vodě koně a přenášejí nás na břeh.
Pivo je oproti Dominikánské republice za zlomek ceny a prodávají i Guinness. Tímto pivem slavíme, že jsme plavbu přežili. Po chvíli naskakujeme na taptap a ve stoje, protože je úplně narváno, jedeme do Port de Paix. Měníme ještě něco málo dolarů na místní Gourdy a chlapi na ulici nám vysvětlují, že taptapy do města Gonaïves jedou z místa, které je dost daleko a hned nám domlouvají 3 motorky. V dešti s námi motorkáři po kamenech, bahně a sladkou odpadků jedou dost rychle. Ale přežili jsme. Nastupujeme na další pick up a spolu s námi dalších 21 lidí se spoustou věcí. Takže celá korba vypadá jako velký propletenec lidských těch. Cestu, kterou jsme včera absolvovali v korbě kamionu za 6 hodin, ten šílenec, co si říká řidič, s námi po té cestě, která svou strukturou připomíná příjezdovou cestu do kamenolomu, jede i 100 km v hodině. Zázrak, že nás s té korby nesetřepal.
V Gonaïves jsme přesně v 19:00 a nastupujeme na další strastiplnou jízdu dalším pick upem až do města Cap-Haïtien. Ta jízda se nám snažila vytřást všechny kosti z těla. Dolámaní vystupujeme po 23:00 na křižovatce, kde to podle mapy vypadá, že by tu mohly být nějaké hotely. Jsou, ale ve skutečnosti jsou to bordely. V prvních 2 ubytování nemají, ale ve třetím nám nabízí možnost přespat. Cena se nám zdá dost vysoká, proto se jdeme projít ještě kousek dál po ulici Vypadá, že v celé čtvrti nejde elektřina, všude je hrozný bordel a v té tmě to celé působí, jak po bombardování. Policista na křižovatce nám vysvětluje, že jsme v nebezpečné čtvrti tak se raději vracíme do toho hotelu/bordelu/baru, kde nám ubytování nabídli. V baru si dáváme pivo a mezi tím smlouváme cenu ubytování na rozumnou úroveň. Zdejší pracovnice to dnes zřejmě zabalily, takže máme dva pokoje pro sebe. V průvodci psali, že tyto zařízení jsou čistčí, než obyčejné hotely díky větší rotaci hostů a průvodce měl pravdu. Pokoje jsou v pohodě. Je půlnoc a konečně si můžeme narovnat záda na normální posteli.

Přejezd do Dominikánské republiky a na jih ostrova

a21.3.2019 - čtvrtek
V 7:00 opouštíme ubytování, prodíráme se čilým pouličním ruchem na taptap a opět na korbě pick upu jedeme do hraničního města Ouanaminthe. Ještě na straně Haiti si kupujeme jídlo, vodu a rum a přes hraniční kontroly platíme výstupní a vstupní poplatky přecházíme do Dominikánské republiky do města Dajabón, kde na nás čeká naše auto.
Následuje cesta skoro 500 km daleko se zastávkou ve městě Santiago de Los Caballeros. Tady si prohlížíme hezké centrum kolem Konstitučního paláce a obrovské katedrály The Cathedral Santiago El Mayor the Apostle.
Už za tmy přijíždíme na jihozápadní pobřeží kousek od vesnice Paradiso a ubytováváme se v mini rezortu Quemaito na jednom útesu. Je zde hezký, nasvícený bazén, do kterého se nakládáme. Na večeři máme rybu a za svitu měsíce relaxujeme a popíjíme jeden z pašovaných rumů z Haiti.

Paradiso, hlavní město Santo Domingo

22.3.2019 - pátek
V hotelu dostáváme bohatou snídani. Jdeme si zaběhat po oblázkové pláži, zaplavat do bazénu a v 11:00 vyjíždíme na západ k městu Paradiso. Cestou se stavujeme do muzea těžby polodrahokamů larimar, které se vyskytují jen v tomto místě na světě. Jsou to kameny v barvě karibské modři. Míjíme několik vyhlídek na pobřeží kde se střídají oblázkové pláže a útesy až přijíždíme do Balneario Los Patos. Je to místo, kde z pod hory pramení docela vydatná řeka, o 50 metrů po proudu je vytvořeno takové napůl přírodní koupaliště a o dalších 100 metrů dál řeka ústí do moře. Rozhodně to je jedna z nejkratších řek na světě. Plaveme jak v moři tak řece. Toto místo je pro nás nejzápadnější a zároveň nejvzdálenější od letiště. Teď už se budeme jen vracet.
Kousek cestou zpět jsou ještě jedny kaskádovitá jezírka na jiné říčce. U těch si necháme ugrilovat čerstvou rybu se smaženými banány, a protože je venku 40°C ve stínu, je čas i tady vlézt do vody.
Po tomto osvěžení jedeme cca 200 km do hlavního města Dominikánské republiky do Santo Domingo. Do hotelu Westin přijíždíme přesně ve 20:00. Měli jsme objednán pokoj určitého typu, ale při našem příjezdu jej mají obsazen. Jako by nic nás klidně ubytovávají v pokoji nižší kvality. Nenecháváme se odbýt a nakonec jako kompenzaci máme večeři v sushi restauraci na účet hotelu. Ale ještě před jídlem si jdeme zaplavat do hotelového bazénu. Večeře je výborná. Dáváme si ještě nějaký míchaný drink a je opět noc.

Santo Domingo a Punta Cana

23.3.2019 - sobota
Před hotelovou snídaní si jdeme zacvičit do posilovny a zaplavat do hotelového bazénu. Po dobré snídani se balíme a jedeme do historického centra Santo Domingo zapsaného v UNESCO nejprve k prezidentskému paláci Palacio Nacional a pak se jdeme podívat na jedny z nejstarších kostelů na západní polokouli na Iglesia Regina Angeorum, procházíme koloniální uličkou kolem Convento Orden de Predicadóres de América až k Basílica Catedral Metropolitana Santa Maria de la Encarnación Primada. Do té se jdeme podívat i dovnitř. Je tu hezký klenutý strop a relativně strohá výzdoba. Pár obrazů, oltář a sarkofág nějakého ex prezidenta Dominikánské republiky.
Prohlídka nezabere víc, jak 5 minut. Jinou koloniální ulicí se vracíme zpět k autu a kolem pobřeží jedeme až do Punta Cana do hotelu Ducacci. Cestou několikrát hodně prší, ale při příjezdu k pobřěží už je zase hezky. Podvečer trávíme na pláži popíjením rumu.

Pláž Bavaro a odlet domů24.2.2019 - neděle
Dopoledne trávíme na pláži Bavaro a nebo u hotelového bazénu. Hotel nám dal vouchery na snídani v Kat's corner, které využíváme. Ve 14:00 jedeme přes jeden supermarket, kde nakupujeme láhve místního rumu, na letiště. A přes noc letíme zpět do Evropy.
Autor:
Publikováno:
30. 4. 2019
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Haiti
Dominikánská republika
Rozloha:
27 750 km2
Počet obyvatel:
8 308 504 (299 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Port-au-Prince
Nejvyšší bod:
Pic la Selle (2 680 m)
Používaný jazyk:
Haitská kreolština, Francouzština
Náboženství:
římští katolíci 80%, protestanti 16%, svatodušní 4%, adventisté 1%, jiní 1%, ateisté 1%, jiní 3%
Měna:
haitské gourde (HTG)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
130
Počet publikací celkem:
133
Nejnavštěvovanější země: